Garant všech darů a milostí, poznání a moudrosti

Gn 18,20-32

Lk 11,1-13

17. neděle v mezidobí

V dnešním evangeliu zazněla modlitba, kterou všichni dobře známe. Modlitba Otčenáše. Přesto však zněla jinak, než jak jsme se jí zvyklí modlit. To je tím, že se modlíme verzi, která je uvedena u Matouše, zatímco Lukáš předkládá stručnější (a snad i starší) verzi této modlitby modliteb. Nebudu ji rozebírat, to by vydalo na celé exercicie, spíše se spolu s vámi podívám, do jakého kontextu je zařazena. 

Předchází ji prosba učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky!“ To rozhodně neznamená, že by se Kristovi učedníci nemodlili, ale Ježíšova modlitba byla tak jiná, než jakou znali oni. Viděli Ježíše pohrouženého do modlitby, bytostně vnímali ono proudění, onen dialog mezi ním a Otcem a chtěli také zakusit onen hluboký prožitek. Odvolávají se na Jana Křtitele coby duchovního vůdce a učitele a totéž očekávají i od Ježíše, svého Mistra a Pána. Ježíšovou odpovědí je pak ona modlitba, začínající oslovením Otče – v aramejštině Abba, což je až neslýchané oslovení Boha slovem „tatínku“. Bůh, jehož jméno (Jahve) Žid ani nesmí vyslovit, je nazván tak osobně, důvěrně, familiérně. Nevyslovitelné jméno Boha, které Židé opisují, má být posvěceno – uctíváno, milováno, vzýváno.

V modlitbě Otčenáše je prosba o každodenní chléb – a o potřebě chleba hovoří i příklad o neodbytném příteli, který Ježíš připojuje. Ten stojí přede dveřmi a vytrvale buší, protože naléhavě potřebuje; soused už spí za dveřmi a rozhodně se mu nechce vstát a nevítanému prosebníku vyhovět. Nakonec však přece jen vyhoví. Výklad tohoto Kristova podobenství je dvojí. První, který vyzvedá neodbytnost prosebníka; druhý, který zdůrazňuje sice neochotnou, ale přece pomoc žádajícímu.

Tradice používá první výklad jako zdůraznění nutnosti vytrvalé modlitby. (Jestliže budete v modlitbě vytrvalí, jestliže budete stejně neodbytní, Bůh vás jistě vyslyší.) V Kristově podobenství není ani slovo o vytrvalosti modlitby, nýbrž o jistotě vyslyšení prosby Otcem. Hlavní osobou totiž není prosebník u zavřených dveří, ale přítel, jenž vyhovuje noční prosbě. (K snazšímu pochopení tohoto výkladu je třeba znát židovské zvyky a pravidla. Bylo totiž nemyslitelné, aby tehdejší Izraelita odepřel svému soukmenovci pohostinství, byť by to bylo za sebetěžších okolností.)

Kristus připojuje toto podobenství, aby vyzdvihl rozdíl mezi neochotnou štědrostí člověka, motivovaném společenskými a etickými normami, a Bohem – Otcem, který dává, neomezen ničím, z čiré lásky ke svým dětem. Vždyť i my, lidé obyčejní a leckdy tvrdých srdcí, jsme vůči potřebám svých dětí velkorysí – čím spíše náš nebeský Otec! Myšlenkou tohoto evangelního příkladu je tedy toto: Když už vyslyší sousedskou prosbu člověk, který je rušen ve spánku a má jisté těžkosti s vyhověním, oč jistěji vyslyší každou naši prosbu a modlitbu všemohoucí a dobrotivý Bůh-Otec, jemuž nikdy naše prosby nemohou být na obtíž a jenž nás dokonce vybízí ke stálé modlitbě: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře!“ Může být většího ujištění o vyslyšení našich proseb, našich modliteb?

A přece je naše lidská zkušenost v rozporu s tímto Kristovým ujištěním. Kolikrát jsme prosili, doslova žadonili – a nebyli jsme vyslyšeni. Mýlí se snad Ježíš? Jistě ne, ale je aktem naší důvěry (koresponduje s oním „posvěcením Božího jména“) přijmout skutečnost, že Bůh vyslyší naše prosby „po svém“. Bůh ví o každé naší nesnázi, nepotřebuje naše prosby jako informaci o tom, čeho se nám nedostává – to my potřebujeme Boha oslovit a své prosby vyslovit. Pojmenovat, co nás tíží a navázat kontakt s Bohem. Ne v roli prosebníků: dej, udělej, zařiď, ale v roli důvěřivých Božích dětí, které se utíkají ke svému Otci.

Poslední prosbou Lukášova Otčenáše je ono: „A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.“ Opět – nechci si hrát se slovíčky, tím spíše, že nejsem biblista. Ale je rozdíl mezi „jako“ – příklad, (odpuštění „něco za něco“) a „neboť“ – důvod, příčina. Neboť znamená nutnost, latentní podmínku – stejně, jako ji opakovaně vyjádří Ježíš ve svých kázáních a jako ji vyžaduje církev pro udělení rozhřešení. Neboť i my – protože také my – odpouštíme, darujeme. V originální verzi je použito slovo dlužit rovnocenně se slovem provinit se. To je jiný úhel pohledu. Nemáme nic, dočista nic, být dlužni – ani svým blízkým, ani Bohu. Zatímco druhým lidem dlužíme velkorysost, odpuštění, soucit a přijetí, Bohu dlužíme lásku, důvěru, odevzdání. Přitom Bohu, i kdybychom se snažili sebevíc, nikdy dluh nesplatíme, to není ani možné (a přece, to za nás udělal Ježíš svoji výkupnou smrtí na kříži). Bližním jsme schopni, a máme být i ochotni, splácet dluhy – a Ježíš jistě nemá na mysli nějakou peněžní částku. Máme zkrátka odpouštět nejen proto, že nám bylo Bohem odpuštěno; máme odpouštět, protože odpustit chceme, jako akt lásky a milosrdenství.

O Boží velkorysosti a odpuštění je i prvé čtení, kde Abrahám vyjednává s Bohem (mám skoro tendenci říci, když s ním licituje) o množství spravedlivých. Oslovuje jej s úctou a přece velmi směle. Abrahám s Bohem doslova smlouvá (smlouvání je naší mentalitě cizí, leč v orientálním prostředí běžné) a my vidíme, jak jej Bůh bere vážně. Abraham neprosí za sebe, prosí za všechny anonymní hříšníky, v městě plném zkaženosti, které si Boží hněv po právu zasloužilo. Rovněž my v modlitbě Otčenáše neprosíme jenom za sebe. Prosíme za všechny a nesmí být nikdo, koho bychom ze své modlitby, ze svého milosrdenství a odpuštění vyloučili! Bůh je ve své velkorysosti a štědrosti schopen jít až za hranice možného a my jsme oněmi žadonícími prosebníky u dveří jeho milosrdenství. Tlučme, prosme a hledejme s důvěrou. Vždyť Bůh ví, co potřebujeme a chce nám to dát. Nechce naše žadonění, chce naši lásku a důvěru. Takovou, jakou má dítě ke svému otci. Ono ví, že mu táta nedá nic, co by mu mohlo ublížit. „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo prosí.“ Jestliže my, třebaže jsme slabí a hříšní, dokážeme dávat svým dětem dobré, tím spíše nám Nebeský Otec dá všechno potřebné. A jako dar jedinečný a největší je zmiňován dar Ducha svatého. Ducha svatého, který je garantem všech darů a milostí, poznání a moudrosti. Který je láskou proudící mezi Otcem a Synem a který proudem své lásky zaplavuje také nás a naše nitra. Duch, ve kterém, podle slov sv. Pavla, „dýcháme, pohybujeme se a jsme“.

Jiří Vojtěch Černý