22.09.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dvěma pánům sloužit nelze

Dvěma pánům sloužit nelze

Am 8,4-7

Lk 16,1-13

25. neděle v mezidobí

Dnešní texty, spojuje, pro nás spíše hanlivé slovo, totiž „mamon“, nebo chcete-li majetek, ovšem nikoli nabytý poctivou prací, právě naopak. (Což je skutečnost v lidském životě až příliš častá, bez ohledu na dobu, kulturu a etnickou příslušnost.) Nadílku Božího slova uvádí prorok Amos v prvém čtení, a je velmi uštěpačný a kritický. Na mušku si bere, dnešními slovy řekněme obchodníky, podnikatele – a co víc, ty nepoctivé, lichvářské a vyděračské. Ono: „Kdypak už bude po slavnosti novoluní (po státních svátcích, kdy jsou obchody a podniky zavřeny), abychom mohli otevřít sýpky, (abychom mohli prodávat), zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah (abychom mohli navyšovat ceny a snižovat kvalitu). I nejhorší obilí prodáme (v akčním výprodeji i nejhorší zboží…) Kousavá kritika je zakončena varováním, důraznějším než kontrola ČOI nebo finančáku: „Hospodin přísahal při Jakubově chloubě: Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!“ Ano, je to Hospodin, kdo je zárukou – a žel v tomto světě jedinou – spravedlnosti a práva. Na Hospodinově mušce ovšem nejsou jen nepoctiví obchodníci, ale i zkorumpovaní úředníci – ti, kteří „šlapou po nuzném a utlačují chudáky země“. (Skoro by se mi chtělo ukázat na ty, kteří hlasují pro nespravedlivé zákony a ukrajují z rozpočtu pro sociálně nejslabší – ale nechci být konkrétní, kritika společenských a etických poměrů a některých politiků není účelem hlásání Božího slova.)

Téma nepoctivosti a vlastního obohacování se pak přenáší i do evangelního úryvku. A evangelium, které zaznělo, je se svým, zdánlivě nelogickým a nemorálním poselstvím, jen stěží přijatelné. A to jak Kristovým posluchačům, tak i všem následujícím generacím křesťanů a venkoncem, i nám. Vždyť na první poslech jakoby Kristus obhajoval, co víc, dokonce chválil, nepoctivost! To je přeci nepředstavitelné, tady musí jít o nějaké nedorozumění. Což lze přijmout Kristova slova: „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě“? Ano, jde o nedorozumění. Pán nechválí – a to v žádném případě!, onoho podvodníka za jeho nepoctivost; Pán vyzdvihuje a dává za vzor jeho prozíravost! A v tom je, jak sami uznáte, podstatný rozdíl. Pojďme si to dnešní evangelium pozorně projít a pokusit se rozkrýt pravý obsah Kristových slov.

Jsou zde dva aktéři – blíže nespecifikovaný pán, jehož jedinou zmiňovanou vlastností je to, že je velmi bohatý. A ze souvislosti – nebude to žádný sobecký skrblík; sice nerozdává zdarma, ale alespoň půjčuje potřebným ze svého nadbytku. (My si za něho právem můžeme dosadit našeho nebeského Otce, který nám dává k dispozici všechny hmotné hodnoty tohoto světa.) A pak je tu jeho správce. Muselo jít věru o velký majetek, když k jeho spravování bylo zapotřebí správce. Jenomže, tento správce nectí ani spravedlnost, ani Desatero a svého pána bezostyšně okrádá. Nazvěme jej pravými slovy. Je to zloděj a podvodník. (U literární postavy jej můžeme takto nazvat veřejně, u současných zlodějů tak žel, učinit nemůžeme. Tu je chrání vrchnostenská imunita, tu se ohání bezzubým a nejspíš i zkorumpovaným právem, ale to teď neřešme. Pokud počínání takových skutečných lumpů současnosti nepostihne slepé světské právo, dožene je jednou to nepodplatitelné, Boží.) Jenomže protože na každého jednou dojde – viz maior – tak vyšla najevo i správcova nepoctivost. A pán je velkorysý, není zde řeči o trestu (ač by si jej nepochybně zasloužil), správce je toliko zbaven správcovství, řečeno po našem: „dostane padáka“. Jenomže. Na dobré bydlo se rychle a snadno zvyká, ale na ztrátu postavení, materiálních výhod a co hůř, na nutnost živit se tvrdou prací, si zvyknout lze jen stěží. A teď se dostáváme k jádru příběhu. Nepoctivý správce řeší svoji prekérní situaci dalším podvodem. „Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mně lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.“ A co udělá? Dopustí se dalšího podvodu, přímo defraudace. Opět z pánova a opět ve svůj prospěch. Z dlužníků svého pána nepřímo udělá své spoluviníky. Vždyť, kdo by odolal lákavé nabídce vrátit namísto sta věder oleje (tj. cca 45 hl olivového oleje) jen polovinu, či ušetřit podvodem 20 korců pšenice? Kdo by odolal? A kdo by nebyl ochoten za takovou cennou službu prokázat na oplátku jinou službičku … správce si umí zavázat druhé, umí si dobře spočítat, že mu jeho podvod vynese zajištěnou budoucnost. (Opět, je třeba nazývat činy pravými jmény; žádné eufemismy nezmění skutkovou podstatu podvodu, lži, zlodějiny – u správců pánova majetku tenkrát, stejně jako u spravování státních peněz a evropských dotací dnes – no comment).

A teď ona nepochopitelná Kristova slova: „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“ Aby nedošlo k nedorozumění, pokračuje: „Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“ Celé toto podobenství je příkladem; je povzbuzením pro Kristovy učedníky, aby se naučili přenášet zkušenosti a praktiky ze světského života do duchovního. Aby si snažili zajistit nejen dobré bydlo a jistou budoucnost zde na zemi, ale především onu nesnadno uchopitelnou, jednou v nebi. A aby byli stejně vynalézaví a prozíraví, jako ostatní lidé tohoto světa. S jakousi bolestivou samozřejmostí Kristus počítá, že svět se řídí nikoli zákonem morálky či blíženecké lásky (ač je k ní stále vyzýván), ale daleko spíše mamonem, řečeno dnešní terminologií: zákonem tržního mechanismu. To je ostatně charakteristické pro „děti světa“, že vidí jen svůj užitek, svůj zisk (bez ohledu na to, za jakou cenu je ho dosaženo). Ježíši však nejde o morální aspekt ekonomiky, jde mu o to, co žádný ekonom nikdy nespočítá – o lidskou duši, o spásu člověka. A o ní je třeba usilovat. Nikoli za každou cenu, i cenu podvodu – ale za cenu vynalézavosti, úsilí, hledání pravých hodnot. Úsilí, byť lidskými prostředky (máme snad k dispozici jiné?), dosahovat duchovních hodnot. Nebát se kupř. kupovat pole s pokladem; nebát se investovat do Božího království. Být stejně podnikaví a vynalézaví jako v běžných záležitostech tohoto světa i v duchovní rovině. „Získávat si přátele třeba i z nespravedlivého mamonu, abyste, až věci tohoto světa pominou, mohli vejít do příbytků věčných.“ Nebát se investovat do přátel, potřebných a chudých, stejně jako do duchovních hodnot; nezdráhat se sáhnout do kapsy pro almužnu, či třeba podpořit humanitární projekt. Žít v tomto světě, kde se platí penězi, jako děti světla, kteří dobře ví, že je ještě „tvrdší a pevnější“ valuta, než nabízí burzy tohoto světa. Boží kurz je zcela opačný, než světský. I za to naše málo – např. vdovin haléř, dává neskonale větší zisk. Správcové tohoto světa hledají, kde by nás obrali, nejvyšší Správce hledá, kde by nás obdaroval. Ale je třeba hledat cesty, jak se obohatit nebeskou měnou. Je třeba nesložit ruce do klína a čekat, že nám nebe samo spadne do klína. Je třeba usilovat a nebát se. Nebát se pro Krista, pro spásu svou i svých blízkých, usilovat, riskovat nepochopení a investovat. Nejlepší investicí v nebeské bance je láska. Nezištná, radostná, velkorysá láska. A také věrnost. Ta tichá, neokázalá, každodenní věrnost – v modlitbě, v pozornosti k druhým, ve snaze o pokoj a porozumění. I pro nás stále platí závěr dnešní perikopy: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci“ … Kdo je nepoctivý v nespravedlivém mamonu, tomu těžko svěří náš Pán pravé bohatství. Kdo je nevěrný v cizím, jak uhájí věrnost v tom, co je jeho pravým bohatstvím?

Závěrem se Ježíš jakoby opakuje, když připomíná známé úsloví o tom, že „dvěma pánům sloužit nelze“. To je nepopiratelná pravda. Jde jen o to, rozhodnout se, koho přijmeme za svého pána. A kterému správci svěříme svůj jediný majetek – vlastní život. Výběr nám nikdo nevnucuje – kéž jsme prozíraví a vybereme, vsadíme, na toho správného Pána!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru