Dvě aktuální zajímavosti
Navštívili jsme zajímavou dvojjazyčnou (česko-německou) výstavu v malé galerii františkánského kláštera při pražském chrámu Panny Marie Sněžné nazvanou "I když mě pravda zničí" ("Und wenn die Warheit mich vernichtet") o životě a smrti slezského kněze německého původu Richarda Henkese, uznávaného jako "stavitele mostů mezi Čechy a Němci"; kněze, který svůj životní běh ukončil v nacistickém koncentračním táboře Dachau v únoru roku 1945 - tedy jen několik týdnů před osvobozením tohoto hrůzného lágru Americkou armádou. Zemřel na tyfus, jemuž podlehl krátce poté, co se dobrovolně přihlásil jako ošetřovatel nakažených spoluvězňů. Otec Richard Henkes se takto obětoval za své bližní (podobně jako polský mučedník sv. Maxmilián Kolbe v osvětimském lágru). V Dachau se P. Richard setkal se stovkami vězňů z řad katolických kněží, mezi jinými i s budoucími českými biskupy a pozdějšími kardinály Josefem Beranem a Štěpánem Trochtou, kteří však jen pár let poté trpěli znovu v internaci za té druhé totality...
Doporučuji všem tuto výstavu shlédnout; bohužel končí už v závěru května; snad se na ni do té doby podaří přijet aspoň některým mimopražským čtenářům Simeona. Výstava je trochu neobvyklá: je složená z velkých umělecky ztvárněných komiksových obrazů ze života onoho kněze- znázorňující jeho blahodárné působení ještě na svobodě, ale i drastické obrazy ze závěru jeho života v nacistickém lágru. Výstavu organizovala dvě biskupství: za českou stranu Ostravsko-opavské spolu s německým biskupstvím v Limburgu a s podporou Ackerman-Gemeinde.
A ještě jedno doporučení - tentokrát již nejde o výstavu, ale o velmi zajímavé čtení: nedávno totiž vyšla kniha paní Petry Klabouchové nazvaná "U severní zdi". Jde v ní o desítky dětí, které přišly v padesátých letech na svět v ženských věznicích - poté co jejich těhotné matky byly z politických důvodů zatčeny. Nejčastěji šlo o děti narozené v pankrácké věznici ale i v dalších kriminálech a lágrech - o děti, které nedokázaly přežít v podmínkách socialistického "nápravného zařízení" a jejichž mrtvá tělíčka byla tehdy nepietně zahrabávána při severní zdi Ďáblického hřbitova poblíž hromadných hrobů popravených či ubitých vězňů...
Spisovatelka v úvodu své publikace píše:
Přišel čas platit účty za padesátá léta. Tajemný Muž s dírou v srdci si nese životem nezhojené jizvy na těle i na duši. Dávný zločin, který ho v dětství připravil o rodinu, nebyl nikdy potrestán. Všichni už zapomněli nebo se o to usilovně snaží. Až na něj. A čím víc se blíží jeho vlastní konec, tím naléhavěji jako přízraky z hloubi hromadných hrobů Ďáblického hřbitova vystupují příběhy dětských obětí komunistického režimu. V léčebně dlouhodobě nemocných pomáhá Ošetřovatelka umírajících svým pacientům v posledních chvílích jejich pozemského života. S novou klientkou však do ústavu přichází i něco, co je mimo možnosti chápání zdejšího personálu. Bude nutné z léčebny nebo ze svědomí stařečků, kteří tají temnou minulost, vymítat ďábla?
Je to dost smutné a otřesné čtení, ale na takovéto věci bychom neměli zapomínat- zvlášť když teď někteří lidé prohlašují, že "za totáče bylo líp" (inu - jak komu...).
Karel Voplakal
