15.10.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Důvěřovat v Boha

Důvěřovat v Boha

Ex 17,8-13

Lk 18,1-8

29. neděle v mezidobí

Ústředním tématem dnešních biblických textů je modlitba. Téma tak obsáhlé, že snaha obsáhnout jej v jedné homilii, je nemožné. A tak se pokusím modlitbu přiblížit alespoň pomocí textů, které nám nabízí tato, 29. neděle. Texty zdůrazňují jednak vytrvalost v modlitbě, ale také vynalézavost, jak dojít „vyslyšení“ – naplnění prosebné modlitby. Samozřejmě, není možné zúžit modlitbu jen na modlitbu prosebnou, ale dnes jde právě o ni. (Ona je také nejčastější modlitbou v našem duchovním životě, zatímco modlitba děkovná, modlitba chval, rozjímavá modlitba, jsou na okraji našeho zájmu a našeho duchovního života. Skoro se mi chce říci: bohužel.)

Hned prvé čtení z Druhé knihy Mojžíšovy je excelentní ukázkou účinku modlitby i vynalézavosti, jak jej dosáhnout. Izraelité bojují s Amalečany – a jde o hodně. Jde doslova o přežití. Vůdce národa, Mojžíš, pozvedá v modlitbě své ruce k Hospodinu. Dokud se modlí, Izraelité vítězí. Ustane-li však v modlitbě, klesnou-li jeho ruce, vítězí nepřátelé. Je třeba vytrvat – a tak přijde ke slovu důvtip a vynalézavost. Stařec Mojžíš se posadí a Chur s Áronem drží jeho ruce, vzpínající se k nebesům. (Ruce zdvižené k nebi, postoj „orans“, jsou odpradávna postojem člověka vzývajícího nebeské síly, vzývajícího bůžky i pravého Boha.) A tak, díky Mojžíšově vytrvalé modlitbě, zvítězí v rozhodující bitvě Izraelité a cesta do Země zaslíbené je otevřená.

K vytrvalosti v modlitbě nabádá také Ježíš své učedníky v evangeliu. „Je třeba stále se modlit a neochabovat!“ A aby nebyli na pochybách, jak to s onou vytrvalostí myslí, připojuje podobenství „o neochotném soudci a neodbytné vdově“. Podobenství více než výmluvné. Ona vdova potřebuje pomoc, proto je tak neodbytná. Soudce, kterému se ani za mák nechce angažovat v její při, jí nakonec vyhoví. Právě pro její neodbytnost. (Jen pod čarou: její neodbytnost neplyne z její vlezlosti, ale z její nouze. Nejsme i my oněmi potřebnými? Proč tak často hledáme pomoc všude možně, jen ne u toho, který nám chce a může pomoci?) Co z toho plyne pro učedníky? Nemají se nechat odradit a vytrvale se modlit. Být až „neodbytní“ při modlitbě, kterou buší – nikoli na zatvrzelé, zavřené srdce člověka, ale na otevřené a milosrdné srdce samého Boha. Toho, který a priori chce vyhovět. Který naslouchá člověku, pozvedající k němu své srdce i paže. „Bůh by se nezastal vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?“

Možná se namane otázka: Cožpak je možné se stále modlit? Ale ano, je! Neustálá modlitba ovšem nemůže být na kolenou a v plném soustředění, to nelze, to známe sami dobře ze své modlitební praxe. Jde-li však o modlitbu srdce, o mysl pozdviženou k Bohu (jedna z definic modlitby), pak to lze. Vždyť modlit se můžeme kdykoli během dne, uprostřed cesty i činnosti, dokonce i v ruchu tohoto světa. Myslet na Boha, volat k Bohu – Otci, to je možné téměř neustále. 

Modlitba je projevem víry a lásky. Nenadarmo říká sv. Jan: „Láska je vynalézavá.“ Zamilovaní dokáží být nadmíru vynalézaví, jde-li o to, být s milovaným, milovanou. Stejně tak i křesťan, chová-li v srdci lásku k Bohu: pak je neméně vynalézavý, jde-li o to, jak a kdy se setkat s Pánem v modlitbě. A víra? Ta je z podstaty věci pro modlitbu nezbytná. Lze věřit ve vyslyšení modliteb, pokud nevěřím, že budou vyslyšeny? To nedává smysl. Přesto je na místě poslední Kristova věta dnešního evangelia. „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ To není řečnická otázka. To je výzva. Výzva k tomu, důvěřovat v Boha a Jeho Syna. Věřit netoliko vírou z katechismů a teologických pouček. Ale žitou vírou, vírou bez pochybností a podmínek, bez povrchních frází a jen z pocitu povinnosti. Vírou stejně přirozenou, jako jsou naše tělesné potřeby. Vírou průzračnou jak zurčící pramen, jak oči dítěte. Vždyť Kristus je „pramen vody živé“ a vidět jej mohou jen „čistá srdce“ Božích dětí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru