26.09.2021, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Důležité je zachovat si život věčný

Důležité je zachovat si život věčný

Nm 11,25-29

Mk 9,38-48

26. neděle v mezidobí

To, co spojuje aktéry prvého čtení a evangelia dnešní neděle, je pohoršení, žárlivost a pýcha. Vždyť, co jiného je zášť ke dvěma prorokujícím mužům, kteří nejsou s námi (ač také vyvoleni). Uprostřed nás. Jakým právem mluví a prorokují! My, ano my! jsme byli vybráni. A jen my! smíme prorokovat v Hospodinově jménu! Ano, co jiného je za stížností: „Eldad a Medad prorokují v táboře“, než dotčená pýcha a žárlivost. Podobně je tomu i u nejbližších Kristových učedníků, u těch, kteří mají to výsadní právo, že s ním chodili, že k němu patří. A tady, k jejich pohoršení, je kdosi, kdo „k nám nepatří“ a přesto koná to, co Pán a k čemu jsme byli povolání přece my!: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem.“(V originálu „kdo k nám nepatří, kdo nechodil s námi“)

V obou případech jde o stížnost těch, kteří se cítí být zainteresováni; kdo jsou vyvolenými – ať žáky a učedníky, Mojžíše, či Ježíše. „Je tady někdo, komu se nedostalo té cti učit se u tebe a následovat tě – (jako nám!), a on přesto káže, prorokuje, ba dokonce uzdravuje - co ty na to, Pane, měl bys jim to zakázat, to se přece nehodí a nesmí. To není fér. Jen ty Mojžíši, jen ty, Ježíši, a potom samozřejmě my, vyvolení, máme právo ve tvém jménu učit, napomínat, uzdravovat.“

Copak asi vedlo následovníky Mojžíše a Ježíše k této stížnosti? Byla to touha po čistotě učení a obava z jeho možného zkreslení? To jistě ne! Pravým důvodem této roztrpčené stížnosti je obyčejná žárlivost, domýšlivost, nepřejícnost, závist – kolektivní pýcha na exklusivní postavení v blízkosti Mojžíše a Ježíše. Jedním slovem: pýcha. Docela obyčejná žárlivost na schopnosti a úspěchy „těch druhých“; žárlivost, kterou jste bezesporu zažili i každý z vás. (Divil bych se, kdyby tomu tak nebylo. Kupř.: „já léta studuju a pak si přijde někdo bez vzdělání a namísto mě on dělá lepší práci“. Nebo: „já jsem v podniku už tolik let a teď si přijde mladej po škole a hned dělá šéfa.“ Nebo z našich řad: já tu kostelničím tolik let a teď s novým farářem přijdou jiní, a dělají to, co jsem vždycky dělal jenom já …)

I když toto byly jen (a nepochybně hodně pokulhávající) příklady, mohly nám být blízké a tím nám trochu přiblížit rozhořčení následovníků Mojžíše a Ježíše, když se vedle nich objeví někdo, kdo nepatří mezi ně – vyvolené – a přece koná totéž, co oni.

A co na jejich rozhorlení Mojžíš a Ježíš? Ti nejsou z našeho těsta, ti nás přesahují svoji velkorysostí i pokorou. Nerozčilují se, nezakazují, nežárlí. Jsou moudřejší, než jejich žáci, nejsou spoutáni závistí, nejsou domýšliví - a nežárlí. Vidí kousek dál, dopředu, a ví, že slovo vyřčené ve jménu Božím, skutek vykonaný jeho jménem má účinnost, nezávislou na tom, kdo je vyslovuje. (Není důležitý posel, ale poselství, které hlásá.) Hlásá-li někdo Boží poselství, pak jeho obsah nemůže být scestný, nepravdivý, jakkoli může být jeho hlasatel nemoudrý, bezvýznamný, či pouze jiný, než bychom si představovali a přáli.

V obou případech – Mojžíš i Ježíš, nejenže nebrání „těm druhým“, „těm, kteří k nám nepatří“ v jejich konání. Právě naopak – zklidňují ty horké hlavy nazlobených vedle sebe. Mojžíš: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by všichni byli proroci!“ A Ježíš: „Nebraňte mu!“ Může ten, kdo jedná v mém jménu, jednat špatně?“

Kdo mluví a jedná ve jménu mém – Kristovo jméno, víra v něho a láska k němu, jsou zárukou jakosti. Špatná činnost může zkazit i dobrého člověka, ale dobrá činnost - a jaká může být jiná, je-li prováděna ve jménu Páně? - může povznést a napravit i člověka, který není příliš dobrý a ideální. „Kdo není proti nám, je s námi.“ Kdo neodpírá Božímu slovu, kdo nepopírá Boha, kdo se nezpěčuje Boží prozřetelnosti, kdo nezavrhuje křesťanskou morálku - ten nemůže být proti nám. Ten je s námi, i když si to možná vůbec neuvědomuje a neví o tom.

- Připojím doušku pro pamětníky: vzpomínáte ještě na komunistické krédo: „Kdo není s námi, je proti nám!“ Kdo nejde otrocky a patolízalsky s námi, je tím samým proti nám. Je naším třídním nepřítelem, bez ohledu na své svědomí, na své přesvědčení. „Kdo není s námi, je proti nám!“ Takto negativně postaveno, nedává lidem jinou možnost, než se podrobit, podřídit, ohnout páteř. - Je důležité, zásadní „být s Kristem“ S tím, který pronáší nenásilný výrok: „Kdo není proti nám, je s námi.“ To má přeci svoji logiku, to je konstatování, nikoli odsouzení. To je prostor pro svobodné rozhodnutí zařadit se mezi ty, jež patří ke Kristu. 

Ježíš, snad kvůli přetrvávající zášti učedníků, přidává jednoduché příklady, co znamená a jakou hodnotu má „jednat v jeho jménu“. „Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, nepřijde o svou odplatu.“ I číše vody, podaná proto, že jste Kristovi, otevírá jeho jménem Boží království. Avšak platí i opačná strana této výsady patřit ke Kristu: „Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ Tak zásadní skutečností je patřit ke Kristu! Tak zásadní, jako je zásadní patřit mu i v jeho království. A cokoli by tomu bránilo, co víc, jenom mohlo zabránit – je třeba kategoricky odstranit! Pro lepší pochopení uvádí Kristus až otřesný příklad: doslova se odříznout, odseknout ode všeho, co nás vzdaluje od Boha, od Božího království. To snad je příliš tvrdý požadavek: mrzačit se pro pokušení. Ježíš úmyslně dovádí svá slova ad absurdum - činí tak v evangeliích mnohokrát a činí tak pro nás! Aby se nám otevřely oči!

Radikalita Kristova příkladu ohledně odseknutí údů, tj. odstranění toho, k čemu jsme připoutáni; co nejenže není Kristovo, ale dokonce nás od Krista vzdaluje, může být až pohoršlivá. Je samozřejmé, že Ježíši nejde o to, dotáhnout tento příklad do slova a při pokušení rukou, očí, jazyka apod., se úmyslně mrzačit. Jde o příklad toho, že při rozhodnutí následovat Krista, je třeba se radikálně, a mnohdy až bolestně, „odstřihnout, odseknout“, odpoutat od všeho světského a sebestředného. Všeho, co není Kristovo. Cokoli nás svádí, co odvádí od Krista, musí být přemoženo, odtrženo, opuštěno. Nemylme se, pro mnohé - zejména závislé na jiných lidech či materiálních statcích tohoto světa, jde o počin velmi náročný a bolestný. Odpoutat se od svých závislostí, od své pýchy a sebestřednosti. Opustit své cesty, jež ovšem nevedou ke Kristu; zapudit jednání, které je v rozporu s následováním Krista. Mám za to, (pouze moje spekulace) že Ježíši nejde o naše obvyklá pokušení v rámci šestého a ostatních přikázání. To my jsme křesťanskou morálku tak nekorektně zúžili jen na některé hříchy. Ježíš není moralista, není limitován našimi představami o pokušeních tohoto světa a našeho těla. Vždyť kupř. jenom: kolika pokušením podléháme v dobré víře, že tak činíme pro Krista a pro druhé? Kolik našich, tzv. „dobrých skutků“, nemá zhola nic společného s láskou k bližním, ale pouze se sebestřednou láskou k sobě samým? Kolik našich skutků stavíme na odiv a natíráme parfémem křesťanského dobrodiní - a ony přitom zapáchají naší pýchou. Takovéto, farizejské a falešné jednání, působí pohoršení. (Zejména u nekřesťanů.) Všechno, co zavání falší, co je až patologicky přeháněno; co je lživě maskováno údajnou Boží vůlí je tím, co máme bez milosti od sebe odseknout. Jako sadař odsekává neplodné výhonky, aby nebrali sílu těm zdravým, podobně i my máme odřezávat všechno, co je v nás nepravdivé, neplodné, jalové. Všechno, co nepřináší lásku, co plodí nanejvýš pýchu a sebelásku. To je vskutku zapotřebí bez milosti odsekávat, zahazovat, ničit. (Protože v opačném případě ničí nás samé). 

Všechno nedobré v nás, naše pokušení, špatné skutky a rozhodnutí, naše přitakání ke zlému, spočívá v naší vůli. Tu, obrazně řečeno, musíme v prvé řadě ovládat. Tím, že nepodlehneme jejímu diktátu; tím, že nepodlehneme svodům zla, které bývá tak lákavé; tím, že si učiníme jisté násilí a odpoutáme (odsekneme) se od toho, co je nám sice příjemné, ale co nám ve skutečnosti škodí. Důležité je přece zachovat si život, život věčný, a to nejde samo a snadno, ale pouze a jen za tu cenu, že si leccos dokážeme odříci, lecčeho se vzdát. Pro Boží království! 

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru