Duchovní program našeho života
Ex 16,2-15
Jan 6,24-35
18. neděle v mezidobí
V evangeliu minulé neděle jsme slyšeli strhující zprávu o zázračném rozmnožení chlebů, dnes Ježíš hovoří o pravém chlebu, který dává Bůh z nebe a připodobňuje jej k maně, kterou jedli Izraelité na poušti. My se budeme v následujících nedělích spolu s evangelistou Janem znovu a znovu k tématu nebeského chleba vracet - tento „božský chléb“ nám jakoby „nakyne“ do dalších a dalších významů a souvislostí; z pokrmu pro tělo bude gradovat až k pokrmu pro duši a k chlebu věčného života, kterým je Ježíš, přítomný v Eucharistii. Máme před sebou tři neděle, kdy budeme rozkrývat úžasnou a nepochopitelnou pravdu o základním pokrmu, duchovním pokrmu, pro náš život. Nechme se tedy vést Ježíšem, pěkně podle pravidel didaktiky, malými krůčky vpřed, podobně, jako On sám připravoval své učedníky pro pochopení a přijetí sebe sama, jakožto Syna Božího, pravého chleba života.
Jen poznámka pro přiblížení: texty evangelií nejsou řazeny přesně za sebou, jak je najdeme v Písmu. Výběr čtení nesleduje děj, ale myšlenku - a tak je pro pochopení překvapení zástupů, jak jsme o něm četli, dobré vědět, že mezi minulým a dnešním textem evangelijní perikopy je ještě pasáž o zázračném přechodu Genezaretského jezera po vodě, po hladině. Zástupy však ví, že Ježíš neodjel s učedníky, ani jinou lodí, a že se tedy musel dostat na druhý břeh jezera nějakým jiným, mimořádným, způsobem. Proto rozumíme jejich otázce: „Mistře, kdy jsi sem přijel? Jak si se sem dostal?“ Ježíš vůbec neodpovídá. Jakoby jim tím říkal: vidíte jen povrch věcí, divy, zázraky, senzace, nasycení chlebem, ale nevidíte znamení, poselství, které vám tím chci dát. Nepřišel jsem proto, abych sytil hlad těla, ale především, abych sytil hlad vašich duší. Bude však ještě dlouho trvat, než lidé Jeho poselství pochopí, než se stanou vnímaví a otevření pro tento div divů a zázrak zázraků. Ježíš své posluchače připravuje moudře, využívá znalostí z dějin izraelského národa, a na příkladu many na poušti ukazuje k chlebu nebeskému, kterým je On sám.
Zastavme se i my na chvíli u oné many - jak jsme o ní slyšeli v prvém čtení. Co to vlastně bylo, ona mana? Záchrana lidu v nouzi nejvyšší. Hladový a žíznivý kmen izraelitů na poušti je už se svou vírou v koncích. Tváří v tvář potížím, těžkostem a nedostatku, jednají stejně, jako my. Namísto, aby se opřeli o tolikrát osvědčenou víru a důvěru v Boha, narůstá jejich nespokojenost a nedůvěra. Utíkají se ve vzpomínkách ke chlebu, který měli v Egyptě, a pro svůj hlad a krátkozrakost už zapomínají, že jej jedli v porobě a otroctví. Potíže cesty způsobily, že si egyptské poměry malují na růžovo, že podléhají iluzím a reptají na současné poměry a viní z nich nejen Mojžíše, ale dokonce i Boha. Do situace Izraelitů na poušti zasahuje Hospodin příslibem chleba z nebe. Mojžíš, ani lid o takovýto chléb neprosili, nehledali kreativní řešení, pouze reptali a ohlíželi se zpět. Mana, kterou Hospodin seslal, byla záchranou putujících a zároveň důkazem, že Bůh o svůj lid pečuje, že se o něj, i přes jeho reptání a nevděčnost, stará. Posílá manu v čas nouze, v čase tělesné bídy a duchovní zemdlenosti. A tak se mana pro Izrael stává znamením Boží přítomné milosti, zaslíbením života a předobrazem Eucharistie. Na tuto historickou zkušenost se odvolává Ježíš, když říká: „Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj nebeský Otec. Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Dalšími slovy pak Syn Boží překračuje horizont poznatelného a vstupuje na půdu víry, když říká: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit!“ Tato věta tvoří závěr dnešní evangelní perikopy a také vrchol dnešního Kristova sebezjevení. Reakce posluchačů vyústí v nezvyklou otázku: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží? A odpověď: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho On poslal.“ To znamená dozrát, podobně jako Izraelité na poušti, v poznání, že není spásy než skrze Boha a Božího Syna. Ježíš je ztělesněnou Boží vůlí, je podílem na Božím životě, na jeho jednání a lásce. Ač je to návod vlastně jednoduchý, oni (a často ani my) nerozumí. Vidí přirozený chléb tělesnýma očima. Vlastně zareagují podobně, jako ona samařská žena u studny, která viděla jen vodu ve džbánu a ne pramen vody živé tryskající z Krista a tak prosí, „dej mi tu vodu, abych už nemusela chodit ke studni“. Podobně i Ježíšovi posluchači říkají: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ A tak pro svou zahleděnost na sebe a na své žaludky, přeslechnou slovo toho, který stojí před nimi: „Já jsem chléb života!“
Ježíš, Syn Boží, nenabízí zrovna málo. Ježíš jim, (i nám) nabízí sám sebe. On je nasycením naší touhy po životě, protože těm, kdo v něho uvěřili, chce věnovat zcela nový vztah. Vztah, který člověka naplňuje, vybavuje k životu - podobně jako chléb. Ježíš přichází od Boha Otce, zprostředkovává nám Otcovu péči, a proto může nabídnout to, co nikdo jiný. „Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit!“ Převedeno do reality: kdo přichází ke mně – kdo mi naslouchá skrze slovo evangelia; kdo se mnou rozmlouvá v modlitbě; kdo jí nebeskou manu mého Těla v Eucharistii; kdo se mnou spojí svůj život: „nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit!“ Bude žít z Krista a v Kristu – a to je, domnívám se, duchovní program našeho života.
Jiří Vojtěch Černý
