15.03.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Duch je život, pravda osvobozuje

Duch je život, pravda osvobozuje

Ex 17,3-7

Jan 4,5-42

3. neděle postní

Ačkoli se na první poslech zdá, že hlavní roli v dnešních biblických čteních hraje VODA, tato, pro život nepostradatelná materie, přesto je hlavní myšlenkou všelidská touha po přijetí, po lásce. Tato touha se jakoby ukrývá pod potřebou vody a pití pro zachování našeho života. Voda sama – byť je nezbytnou pro život, a je hlavní rekvizitou dnešních biblických úryvků, není tím nejpodstatnějším – důležitější je daleko spíše ŽÍZEŇ, přeneseně „žízeň po životě“. Všechna biblická slova, jež jsme slyšeli, se spojují a gradují ve zvolání: „DEJ MI PÍT!“

„DEJ NÁM PÍT!“ – volají na Boha a jeho lidského zástupce Mojžíše, žíznící Izraelité na poušti; „DEJ MI PÍT“ - prosí naléhavě hříšnice v Samaří, u Jákobovy studny, Ježíše.

„DEJ MI PÍT“ – podobnou prosbu, ač nevědomky, pronášíme rovněž i my na adresu Boží. Ačkoli explicitně nevyřčená, jsou slova „DEJ MI PÍT“ skryta v našem každodenním životě. Jsou našimi slovy touhy po životě, životě naplněném nejen materiálními potřebami, nutnými k zachování života, ale především, touhy po životě s uspokojenými duchovními potřebami. Po životě naplněném láskou, životě majícím smysl a směřujícím k bezpečí pravdy a pokoje. A také touhy opřít se o Nejvyšší autoritu (Boha, Ježíše) a uvěřit v ni.

„DEJ MI PÍT“ prosíme, kdykoli se obracíme v modlitbě k Bohu Otci, nebo Jeho Synu. „DEJ MI PÍT“, kdykoli voláme: ODPUSŤ MI, jsem člověk hříšný. „DEJ MI PÍT“, když prosíme, MILUJ MNE, a to i navzdory tomu, že jsem člověk hříšný. (Pro přiblížení, Charles de Foucald říká: „Chtělo se mi říci spolu s Petrem: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný!“ Nyní říkám: „Zůstaň se mnou, Pane, protože jsem člověk hříšný!“)

Přenesme se nyní do Samaří, pod posvátnou horu Gerazim, k Jákobově studni. Je poledne, doba, kdy každý kdo může, uléhá do stínu, před vražedným žárem. Rovněž Ježíš, unavený, žíznivý a hladový, usedá. Opírá se o studnu a odpočívá, možná se i modlí… A právě v tuto dobu přichází ke studni pro vodu jedna z místních žen. Úmyslně v tom největším žáru, neboť tak má jistotu, že se nepotká s ostatními ženami. Že nebude muset snášet jejich pokradmé pohledy a slyšet uštěpačné poznámky. Že se vyhne zraňujícím slovům i pohledům. Je toho příliš, čím se proti tzv. morálce provinila. Pět předchozích mužů a šestý v domě, to je silná káva i na dnešní uvolněné poměry, natož pro Orient před 2. tisíci let. Ta nebohá žena (jako mnoho jiných, tenkrát i dnes) přitom vlastně jen touží po lásce, po ochraně a bezpečí, v náruči muže. A není její chybou – ač před světem hříšnice, že jej nenalezla. (Chyba je daleko spíše na straně oněch mužů, kteří si vzali, co chtěli, to své, ale o ji samotnou, o její potřebu lásky, jim nešlo. Ona nebožačka touží po uhašení žízně po lásce, po porozumění.)

Je však třeba pít, vařit, napojit dobytek. A tak v poledním žáru kráčí ke studni. A tu se stane cosi krajně nezvyklého, nestandardního. Žid sedící u studny ji, ženu, a nadto Samařanku, požádá: „DEJ MI PÍT!“ Jakže: ty, Žid, mne …! „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká, dej mi napít, spíše bys ty prosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Ježíš neřeší etnické, ani jiné, rozdíly; Ježíš nehledí na její minulost, Ježíš prosí: „DEJ MI PÍT“ V tu chvíli nesnadný požadavek, vždyť ani nemá, do čeho mu vodu nabrat a nalít. Tenkrát i dnes – nesnadný požadavek.

Každé Ježíšovo: „DEJ MI PÍT!“ je určeno nejen tenkrát ji, ale každému z nás. Kristovo: „DEJ MI PÍT!“ znamená: dej mi to, po čem nejvíc toužím, po čem žízním. Po tvé lásce. Po tvé odpovědi na mou lásku!

Ježíš stále volal, ano ještě na kříži volal, to své „ŽÍZNÍM!“ „DEJ MI PÍT!“ A volat nepřestává. Také dnes. Také nás!

My jsme tolik podobní oné Samařance. V její nechápavosti: „jak bys mohl?“ V jejích předsudcích: „Copak bys mohl?“ Ve své slabosti a hříšnosti: „Copak bych mohl?“ A když už dojde řeč na konkrétní selhání, na naše hříchy, zamlouváme nepříjemné, odvádíme pozornost a řeč jinam, na ty své zástupné hory Gerazim.

My se vlastně, podobně jako ona žena, Ježíši, jeho touze po naší lásce a po odpuštění, bráníme. Ze slabosti, z předsudků. Ze strachu po tom, že by odkryl naše vnější masky, že by odhalil nahotu našich hříchů. Nebo také: že by po nás mohl něco požadovat - vzdát se svých jistot, představ, racionálních konstrukcí, plánů … „Opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v Duchu a v pravdě.“ Ne pouze někde, (v Jeruzalémě, na hoře Gerazim, v chrámu, kostele …), ne pouze nějak - podle liturgických rubrik a katechismů. „V duchu a v pravdě!“ Duch je život, pravda osvobozuje. A Ježíš je pramen vody živé: „Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody, tryskající do života věčného.“

Tak, jako mohl Mojžíš v síle Boží vyvést pramen vody ze skály na poušti, stejně tak může i Ježíš dát vytrysknout pramenům z našich zkamenělých srdcí a vyprahlých duší, a proměnit je tak ve zdroj života pro ty druhé. K tomu je však zapotřebí:

- poslušnosti a důvěry Mojžíšovy;

- upřímnosti a pokory Samaritánky;

- vědomí vlastní slabosti a hříšnosti, i toho, že jsme milovanými Božími dětmi. Zkrátka: neuzavírat se před Kristem a jeho požadavky, stejně jako ochoty vzdát se pro něho všeho, tak, jako jeho následovníci. Vždyť, jak jsme slyšeli: „Otec si vyžaduje takové ctitele, Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru