03.01.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Druhá neděle po Narození Páně

Druhá neděle po Narození Páně

Sir 24,1-16

Ef 1,3-18

Jan 1,1-18

Druhá neděle po Narození Páně

Vzhledem k pořadí dnů v týdnu, není pravidlem, abychom každý rok slavili ještě tzv. Druhou neděli po Narození Páně. (V předchozích letech se na ni nedostalo.) A tak, díky této neděli, jakoby „navíc“, jsme mohli slyšet liturgické texty, které nám církev nabízí. Ony však nepatří mezi snadno srozumitelné, naopak, jsou myšlenkově tak obsažné a hutné, že by potřebovaly dlouhý komentář a hluboké rozjímání. To prvé, to je ještě srozumitelné. Hovoří a chválí MOUDROST, ne však jako lidskou schopnost, ale jako Boží dar. Dar, který je třeba si od Boha vyprosit a přijímat jej s vírou. Moudrost je zde prorocky ztotožňována s Božím Slovem, tedy s Božím Synem, který existuje od věčnosti. S tím, „v němž bylo stvořeno všechno“. S tímž, o němž mluví dnešní evangelium, tedy se „Slovem, které bylo od počátku“.

Není vůbec snadné hovořit o dnešním evangeliu. Je úplně jiné, než ostatní evangelia, je nabité obrazy a symboly. Není ovšem také určeno k letmému přečtení, k povrchnímu poslechu, ale k hlubokému zamyšlení, co víc, k meditaci.

Pochopit jej totiž můžeme nikoli rozumem, ale srdcem. Mluví o lásce. O lásce Boha, který nám dal svého Syna, který nám dal sám sebe, a dal nám jej jako Světlo, abychom jej mohli vidět. Abychom mohli chodit ve Světle. Být ve Světle. Ve „Světle pravém“.

Ze tmy a nicoty dal Bůh povstat světlu a zemi, dal nám přirozený zrak a všechny krásy, které můžeme vidět a vnímat. A dal nám také Světlo pro náš duchovní zrak, ve kterém Boha a Jeho Syna můžeme vidět. Dal nám také rozum, ale sám je tak veliký, tak přesažný, tak nepochopitelný, že jenom rozumem Boha nikdy nepoznáme a nepochopíme. Nemůžeme jej uchopit svými smysly, změřit, zvážit, popsat, definovat. A protože náš lidský rozoumek je opravdu dost krátký, a nadto namyšlený, je pro mnohé Boží velikost a nepochopitelnost kamenem úrazu. „Jak můžu věřit v Boha, když jsem ho nikdy neviděl..?“ ozývá se občas z lidských úst. Nebo dokonce: „Bůh neexistuje, vždyť jinak by nemohlo být na světě tolik zlého..!“ To ovšem není postoj člověka moudrého, ten se umí sklonit před tím, co ho přesahuje, ale člověka pošetilého, neřku-li hloupého.

Ano, Boha nikdy nikdo neviděl, to je napsané konečně i v Písmu svatém a dnes jsme to také slyšeli. Ale v tomtéž Písmu svatém je napsáno, že: „jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu.“ A Ježíše vidělo a slyšelo mnoho jeho současníků. A nejen to. Ježíš k nám skrze svá slova, která nám evangelisté zaznamenali, promlouvá i přes staletí.

Liturgie vánoční doby, kterou nyní prožíváme, nám staví před oči Ježíše jako Boha i jako člověka. Ukazuje nám jej jako betlémské, bezbranné, tak lidsky pozemské dítě, i jako Slovo, které je odvěké a věčné. Mluví tedy o něčem, co je pro nás současně pochopitelné i nepochopitelné. Zkusme Boží tajenku Vtělení rozluštit tím, že si uvědomíme a vnitřně přijmeme nezvratnou skutečnost, že „Ježíš je nám blízký“. Že je to ten, kdo se nám opravdu podobá ve všem, kromě hříchu; kdo se narodil, podobně jako my, ze ženy, ale kdo nemá svůj původ jen v tomto světě. Ježíš má svůj původ v Bohu. Tedy u toho, kdo je větší než čas, než dějiny, než naše Země, než celý Vesmír. A právě v pochopení nepochopitelného Boha, nám Ježíš může pomoci, protože „je jedním z nás, a přece není jako my“. Protože je z Boha, a přesto se od nás, slabých lidí, jako člověk ničím neliší.

Jak s touto velkou pravdou, s touto velkou skutečností, má člověk v obyčejném životě naložit? Nejlépe tak, jak nám ukazuje na příkladu apoštolů, evangelium. Ti nejdřív poznali Ježíše jako toho, kdo jim o jejich vlastním životě, o světě i o Bohu mohl říci mnohem víc, a důležitější věci, než sami věděli. Ježíš je tak zaujal, že se s ním vydali na cestu. Začali se od Něho učit. A pomalu začali poznávat, kdo on vlastně je. Nejprve je zaujal, pak si jej oblíbili, zamilovali - a teprve potom začali vnímat víc a víc tajemství jejich a Božího života. Nebo řečeno jinak: teprve těm, kteří získali vztah k Ježíši, kteří jej měli rádi a věřili mu, mohl Bůh skrze Něho sdělovat hluboké tajemství svého života, hluboké tajemství Božího bytí.

Oč tedy vlastně jde? Jde o to, abychom, obrazně, stejně jako učedníci, chodili s Ježíšem a nikdy se neuzavřeli procesu jeho hledání, objevování, poznávání, nalézání. Nikdy se neuzavřeli tomu, k čemu nás Duch Boží vede. Slovům Písma, slovům života, světlu světa… Nikdy, dokud budeme na tomto světě, nepochopíme všechno. Ale vždy můžeme chápat víc a více. A k tomuto víc a více, nás vede evangelium, naše víra, náš duchovní život, naše srdce. (Nenadarmo říká Saint Exupery, že správně vidíme jen srdcem. A tentýž velký básník, spisovatel, dobrodruh a milovník života říká, že: „nejdůležitější věci jsou očím neviditelné“.)

Přirozený lidský rozum není v rozporu s vírou v Boha. Tam, kde končí lidské poznání, empirie, přírodní vědy, tam začíná víra. Údajný rozpor mezi vědou a vírou je záměrně, uměle vykonstruovaný. Víra není na překážku vědě, to jen věda si často osobuje právo na víru. Dnes už, chválabohu, nám nikdo necpe do hlavy marxistickou poučku, že víra je opium lidstva. Ale my se stále ještě chováme, jako by dosud platila. Kdečemu a kdekomu věříme spíše, než Ježíši. Je to nejspíš proto, že nám všechny ty reklamy na snadný a laciný život, které nám nabízí televize a populističtí politikové, připadají lákavější a méně náročné, než začít poctivě žít s Ježíšem podle Božího Desatera.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru