08.10.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dostali jsme nesčetné dary

Dostali jsme nesčetné dary

Iz 5,1-7

Mt 21,33-43

27. neděle v mezidobí

Poetická alegorie krásné vinice v Izaiášově písni, stejně jako po-dobenství o proradných vinařích v evangeliu, spojuje stejný, a bolestný, námět. Totiž nevěrnost a nezodpovědnost Božího lidu vůči Bohu a Jeho Synu. Izaiáš vyzpíval „Píseň miláčka, přítele“ – zde je jím sám Bůh, o vinici, která představuje vyvolený, Boží lid. Tato píseň o nádherné vinici začíná opěvováním její krásy; Izaiáš je tak přesvědčivý, že máme před očima takřka živý obraz: na úrodném svahu řady okopaných keřů, uprostřed strážní věž a lis na víno, do toho pražící slunce pod modrou ob-lohou. Jenomže ouha, ona vinice, ač sázená a štěpovaná s největší pečlivostí a láskou, nepřináší žádné plody. Všechna práce, úsilí a péče vinaře přichází vniveč. A protože vinařem je, jak výše přiblíženo, sám Bůh, pouští se pomyslné soudní rozpravy s obyvateli Jeruzaléma: „Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! Co jsem ještě měl udělat své vinici a neudělal jsem?“ To je sice otázka žalobce, přesto se v ní ozývá bolest a lítost. Vždyť je adresovaná těm, kteří, stejně jako ona vinice, měli vynikající podmínky pro to, aby vydávali, nesli plody, avšak oni raději zvolili pohodlnou jalovost. A poté následuje jakýsi rozsudek: „Odstraním plot vinice, rozbořím její zeď, udělám z ní pustinu, nebude ořezána, ani okopána, mrakům dám příkaz, aby ji nezkropily deštěm…“ Tato Hospodinova slova ve skutečnosti znamenají, (a to je vlastní Izaiášovo proroctví), že Hospodin odejme Jeruzalému svoji ochranu, nechá zničit chrám a rozbořit město, dopustí odvlečení Izraele do vyhnanství. Nechá svůj vyvolený národ projít očistným ohněm utrpení, aby mohly znovu vyrašit čisté, nezkažené výhonky na obnovené vinici. (Že se toto Izaiášovo proroctví naplni-lo, to dnes víme. Dějiny izraelského národa nás poučují přinejmenším o dvojím totálním zničení Jeruzaléma – v 6. stol.př.Kr. a v 70 roce století prvého, a nelze konečně pominout ani opakovaná vojenská tažení na Jeruzalém ve středověku a boje o Jeruzalém v novodobé historii.)

To je nepochybně tvrdý soud, ale spravedlivý – vždyť nejvyšší soudce, Hospodin, tolikrát vyzýval svůj vyvolený lid, k péči o to, co sami nesázeli a z čeho přeci sklízeli plné hrozny. Nelze však drancovat Boží dílo a zneužívat Boží dobrotu do nekonečna. Bůh je dárcem velkorysým, ale požaduje po nás – vinařích na své vinici, abychom odváděli svůj podíl nezbytné práce, abychom s úctou a plným nasazením pracovali na tom, co je nám svěřeno.

 Ve stejném duchu zaznívá i poselství evangelního podobenství. Jakoby se situace opakovala. Dobrý Hospodář vysází krásnou vinici. Obežene ji plotem, vystaví strážní věž, vykope lis a potom, plodnou a štědře rodící, ji předá do správy vinařům.

Očekává od nich s oprávněnou samozřejmostí, že budou pocti-vými správci, že budou dále pečovat o to, co zasel, a v pravý čas odevzdají úrodu. Stane se ale něco úplně jiného. Služebníky, kteří mají převzít výtěžek vinice, vinaři zbijí, ukamenují, zabijí. A nejen to, situace se opakuje s vysláním dalších služebníků, i oni jsou zabiti. (Není tajenkou, že těmito služebníky jsou míněni proroci.) Nakonec posílá majitel vinice svého jediného Syna s tím, že pro autoritu Hospodáře na něj přece ruku nevztáhnou. Jak bychom za ním neviděli Božího Syna, Ježíše Krista! Lidská pýcha, nevděčnost a chamtivost, však vykoná nejstrašnější zločin. Zlovolní vinaři – opět obraz vyvoleného národa - jediného Syna vyvlečou za zdi vinice, tj. za hradby Jeruzaléma - a zabijí.

Jestliže Izaiášova alegorie byla varovnou a burcující výzvou k obrácení a opětovnému hledání – a plnění, Boží vůle, je Kris-tovo podobenství ještě konkrétnější. Ježíš jím oslovuje farizeje a náboženské předáky své doby a přibližuje jeho pomocí jednak svou neradostnou budoucnost, stejně jako bolestné důsledky Boží spravedlnosti pro vyvolený národ. Vždyť právě On je tím Jedi-ným Synem dobrého Hospodáře-Hospodina; Synem, který bude za branami vinice - tedy za hradbami Jeruzaléma, na Golgotě, zabit. A přece, On je a navěky bude kamenem úhelným, nebo, chcete-li, nárožním, který drží celý dům pohromadě - zde přeneseno, celou stavbu církve. On, Syn Boží, byl odmítnut těmi, pro které a kvůli který přišel, ale přesto se stal, pro všechny ty, kteří nezůstali  zaslepeni svou mocí, svým původem, svou příslušností k vyvolenému národu uzavřeni Božímu dílu spásy, kamenem základním, oporou, jistotou, jediným Pánem.                           

Protože jsou všechna podobenství a celé evangelium nadčasové, měly by i pro nás být v něčem poučné, měly by ukazovat i na naše jednání. My přece nepatříme k těm zaručeně spravedlivým, kteří mají právo odsuzovat proradné vinaře. I my, a to si přiznejme, jsme rovněž nevděčnými vinaři. Nám všem dal Hospodin nesmírný dar; jako Boží děti jsme vinicí, kterou On, Bůh-Otec, s láskou štěpuje a opatruje. Dostali jsme nesčetné dary - své schopnosti, nadání, zdraví, rozum, víru ... A jak se vůči těmto Božím darům chováme? Jak s nimi nakládáme? Vděčně, nebo lhostejně? Zodpovědně, nebo sobecky? Nechceme také jen těžit z toho, co nám bylo svěřeno, aniž bychom za to nesli odpovědnost?

S izraelskými předáky, kteří si nevážili nesmírného daru Boží lásky, a kteří nepřijali svého Mesiáše, Krista-Syna Božího, to nedopadlo dobře. Máme však právo soudit Židy a kochat se svou nevinností? Vždyť my všichni jsme byli nezaslouženě obdarováni tím, že jsme dostali křesťanskou víru a křtem i příslib Božího království. Jsme těmi, o kterých Ježíš říká, že jim bude pronajata Bo-ží vinice a od kterých rovněž právem očekává, že mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek. Byli jsme zasazeni do Boží vinice - církve, kterou spojuje Ježíš, jako kámen nárožní, kterou naplňuje svou otcovskou láskou sám Hospodin a vede Duch svatý. Jsme tedy rovněž oněmi „národy, které mají nést ovoce“ z Boží setby. Nakolik jsme ovšem plodní, nakolik jsme dobrými správci Božích darů? Nebylo by od věci si občas položit tuto, nebo podobnou otázku. A nejenom položit. Také z odpovědi - upřímné a pravdivé - vyvodit důsledky pro svůj život. A bylo by dobré a žádoucí tak učinit dříve, než se setkáme se správcem vinice tváří v tvář, při našem osobním soudu. (Protože pak už nepůjde vrátit se na vinici svého života a začít znova ...)

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru