17.09.2023, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dosaďme své jméno

Dosaďme své jméno

Mt 18,21-35

24. neděle v mezidobí

V dnešním, až provokativním, evangelním podobenství, stojí proti sobě Boží a lidská spravedlnost. Boží velkorysost a lidská malost. Milosrdenství a bezpráví. Boží láska a lidská sebeláska. Ono je strhujícím příběhem, postaveným na kontrastu, a na příkladu, dovedeném ad absurdum. Konečně, jak by jinak mohl Ježíš přiblížit nám, spoutaným v přízemní kalkulaci „něco za něco“, nekonečnou, nezměrnou hloubku a šíři Božího odpuštění? Ono totiž odpuštění je stěžejním poselstvím tohoto evangelia.

Začíná dialogem Petra s Ježíšem. Je to Petr, kdo klade Ježíši otázku na téma odpuštění, a je to Ježíš, který dá odpověď, přesahující rámec představitelného. „Kolikrát mám odpustit bratru, kdy se proti mně prohřeší?“ Petr ve své otázce počítá s tím, že je třeba odpouštět, dokonce i těm, kteří se provinili proti němu, tedy osobně, ne jen těm druhým, kde se ho to nedotýká. Potřebu odpuštění limituje, a to velmi velkoryse: „až sedmkrát“. (Sedmička je v biblickém chápání symbolem plnosti.)  Možná, že Petr chce ukázat Ježíšovi, jak je velkodušný – a Kristova odpověď mu musí vyrazit dech: „Petře, neříkám ti, nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.“ Taková odpověď musela Petra vyvést z míry – vždyť to znamená (číselná hříčka 70x7) vlastně vždy, stále a všechno!!!

A poté Ježíš připojí (nejen pro Petra, přes věky i pro nás) podobenství o nebeském království. Podobenství, vymykající se lidské logice, kde jsou ve hře až absurdní hodnoty.

Služebník s dluhem u svého krále, s dluhem jehož výše přesahuje myslitelnou částku – vždyť takový dluh by obyčejný smrtelník nemohl nikdy ani udělat, natož splatit. (10000 hřiven - 1 hřivna=9000 denárů, 1 denár obvyklá denní mzda - jde o částku v řádu 100 miliard.) A teď si představme nepředstavitelné – jenom proto, že prosí, mu Pán tento nesmírný, nepředstavitelný dluh odpustí. To je za hranicí pochopitelného. Kdyby zde podobenství skončilo, bylo by nádherným obrazem Boží odpouštějící lásky, která ubohému člověku, dlužníku ze samé podstaty své lidské přirozenosti, všechno a bezvýhradně odpouští. Ježíš však pokračuje – a tady už nejde o Boží velkorysost, ale o obraz lidské zlovůle, nespravedlnosti a sobectví.

Bezprostředně poté, co bylo služebníku všechno odpuštěno, vymáhá tento na svém bližním, spoluslužebníkovi, nepatrnou částku, 100 denárů. (Nebyla tak nepatrná, cca tří měsíční mzda, ale co je to oproti miliardám …?) Nedbá jeho prosby a uvrhne jej do vězení. To je příklad donebevolající nespravedlnosti, zloby, tvrdosti srdce. To nelze jen tak přejít! Svědci tohoto incidentu si to nemohou nechat pro sebe. Není donášením, ani zlomyslností, že jdou za svým pánem a všechno mu poví. Vždyť zde jde o pohoršení, nespravedlnost, která vyžaduje zásah vyšší moci. Zde krále – pro nás Boha.

Ježíš připouští, že se Pán rozhněval. Naplnil jej hněv nad jeho zlobou: „Služebníku ničemný!“ Nad nespravedlností: „Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ To jsou slova odsouzení, a po nich následuje trest. „Dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.“ (Protože Ježíšovo podobenství hovoří o nebeském království, tak bude na zemi nesplatitelný dluh, splácen v jiném, než pozemském vězení. A v jiné měně. A kdo budou oni mučitelé? To jsou otázky, které nás možná napadnou. Ale na ně Ježíšovo podobenství odpověď nedává.)

Poselství tohoto podobenství k nám promlouvá o Božím milosrdenství a odpuštění a současně je nepřeslechnutelnou výzvou, abychom se i my chovali ke svým bližním stejně velkoryse, jako se chová Bůh k nám. „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“

Abychom odpouštěli, i to, co je zdánlivě neodpustitelné. Abychom se snažili připodobnit nebeskému Otci v jeho milosrdenství. Před Bohem stojíme všichni jako dlužníci. Máme stejně nesplatitelný dluh, vždyť jsme z Božích rukou dostali všechno, úplně všechno. Podstatou našeho dluhu však není to, co jsme dostali, ale to, co jsme promarnili, prošustrovali, zpronevěřili. Svým hříchem. Naše hříchy jsou oním dluhem, který nám Bůh tak velkoryse odpouští. Sami své viny, své hříchy, nejsme sto odčinit, splatit. Bůh nám odpouští, protože chce a protože prosíme. (Prosíme opravdu a opravdově?)

Kristovo podobenství nám na příkladu zavrženíhodného služebníka ukazuje, jak nehorázné, nevděčné je, pokud nechceme odpustit druhým. Mírou našeho odpuštěním druhým (a to, i když nám bylo mnoho ublíženo) je a má být, láska. Láska k Bohu a láska k druhým. („A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“) 

Petře, ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Petře (dosaďme své jméno) ne jen něco a někdy, ale všechno a vždy.  Bůh se nikdy se svým odpuštěním, se svou láskou k nám, nevyčerpá, neunaví. To jen my měříme „co ještě a komu“. Jenomže: odměřujeme-li své odpuštění druhým, jakým právem chceme, aby Bůh jednou odpustil všechno nám? Kdyby bylo Boží odpuštění poměřováno mírou našeho odpuštění druhým …? Hrůza domyslet!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru