Domov, kde je každému dobře
Sk 11,1-8
Pondělí po 4. neděli velikonoční
V sobotu byl protagonistou Skutků apoštolských sv. Petr a skutečně se „vyznamenal“. Odchází z Jeruzaléma a míří na severovýchod, směrem ke Středozemnímu moři. Samy Skutky apoštolské mluví o „okružní cestě“ a ta je možná jen díky tomu, že křesťanské církvi nastalo relativně klidné období, což ji pomáhá k dalšímu rozmachu, cituji: „S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého.“ V Lyddě Petr nejprve uzdraví chromého Eneáše, a poté v Joppe vzkřísí z mrtvých křesťanku Tabitu. Opět cituji: „Zpráva o tom se roznesla po celém Joppe a mnoho lidí přijalo víru v Pána.“
A tím se dostáváme k dnešnímu úryvku. Petr se navrátil do Jeruzaléma, a křesťanské obci podává zprávu o své misijní cestě. Ta je pro rozvoj církve velmi důležitá. (Dokonce došlo ke konfliktu mezi těmi, kteří zůstali v Jeruzalémě a Petrem, neboť s Petrem přichází i první křesťané z pohanství a to je pro jeruzalémské židokřesťany nepřijatelné.)
Petr vypráví o uvolnění židovského předpisu o požívání čistých zapovězených nečistých pokrmech. Vypráví o scéně v Joppe, kdy se před něho z nebe sneslo cosi jako prostěradlo, plné nečistých zvířat s Božím příkazem: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Petr, jako Žid, se tomu brání: „Ani za nic, Pane! Ještě nikdy jsem nevzal do úst nic poskvrněného, nebo nečistého!“ a (Boží) hlas shůry: „Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je poskvrněné!“ Pro jistotu se scéna opakuje hned třikrát, aby byl Petr přesvědčen o tom, že od nynějška už náboženské předpisy o čistých a nečistých jídlech neplatí, neboť všechno je Boží dílo, určené pro člověka. To je jeden, velmi podstatný moment pro křesťanskou církev. A druhý nastane hned vzápětí, kdy Petr líčí, jak u dveří v Joppe stanuli poslové z Césaree, poslaní od pohanského setníka Kornélia. Tomu se zjevil anděl, který mu přikázal poslat pro Petra, aby „dosáhl spásy on i celý jeho dům“. Rovněž Petr je Duchem povzbuzen, aby skutečně do Césareje ke Kornéliovi šel. Petr jde, a jeho připravenost a otevřenost Božímu duchu, je korunována pokřtěním a sesláním Ducha sv. na pohana Kornélia, i celý jeho dům.
A právě to je předmětem rozmíšky v jeruzalémské církvi. Až dosud nebyl do společenství prvních křesťanů, jež se všichni rekrutovali ze židovství, přijat žádný pohan, a nyní je Petr svým vyprávěním o tom, jak po jeho promluvě v domě setníka Kornelia „na všechny přítomné pohany sestoupil Duch svatý“, přesvědčuje, že i pohané jsou vyvoleni stát se učedníky Ježíše Krista. (Přijímání pohanů do církve a otázka jejich obřízky, bude církev zaměstnávat další desetiletí, ale o tom později.) Nyní, po autentickém Petrově svědectví – a Petr je uznávanou hlavou církevní obce; a po argumentaci Kristovými slovy, se křesťané uklidní a radují se z toho, že: „tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ Tato radost sice dlouho nevydrží, ale cesta k pokřtění prvních pohanů je tím už prošlapána, i když bude ještě dlouhá a v mnohém bolestná.
Církev, (podobně jako každé společenství) se drží svých zvyklostí a je uzavřená novým praktikám a zásadním změnám. Jenomže, kdyby tenkrát v Jeruzalémě dala na hlasy všech odpůrců pohanů, (dnes bychom řekli tradicionalistů) stala by se časem uzavřenou sektou a už dávno by zanikla.
Ježíš však založil církev, kterou „ani brány pekelné nepřemohou“, a to je možné jen v takové církvi, která je otevřená vanutí Ducha svatého. Církvi, která se neuzavírá do zkostnatělých pouček, zažitých tradic a neměnných zvyklostí. Která je otevřená i pro kritické hlasy a postoje; která řeší nedorozumění vzájemným dialogem a společným hledáním Boží vůle. Která si nevytváří vnitřní frakce, ale snaží se o vzájemnou jednotu, i za cenu ústupků. Která nebazíruje na své jediné partikulární pravdě, ale žije podle universální Pravdy, kterou je sám Kristus.
Jenom církev, v níž se můře každý cítit svobodně a uvolněně je opravdovým domovem. Domovem, kde je každému dobře, protože všem nabízí vzájemný respekt, úctu, lásku a pokoj. Protože žije „v Duchu a v pravdě“.
Jiří Vojtěch Černý
