17.08.2017, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Domácí násilí zasluhuje trest

Domácí násilí zasluhuje trest

Uplynulý čtvrtek byl skoro tak černý, jako ten neblahé paměti na newyorské burze. Galaktická katastrofa? Ale kdeže. Prostě se jen nedařilo. A olej do ohně ještě přilil nevyžádaný přesun mých oděvů. Abych vysvětlil. Po dlouhá léta jsem si pro ponožky, motýlka a kravatu chodil na známé místo. To leží na  49°28'3.25" severní šířky a 17°5'26.56" východní délky. Přesně tam stojí krásná intarzovaná skříň, provoněná jasmínovým mýdlem a parfémem z krabice od kubánských doutníků. Dlužno podotknout, že my muži jsme v některých věcech značně konzervativní druh savců. Pokud to nevyžaduje změněná geopolitická situace, zásadně neměníme ani svůj oblíbený klub, holiče a křeslo u krbu. A jestli ano, pak jedině proto, že měníme trvalé bydliště. Když jsem dnes otevřel dveře své skříně, která mi po desetiletí vždy odhalila to, co na mě působilo uklidňujícím dojmem, totiž košile na ramínkách a kravaty na věšáku, naskytl se mi pohled horší úsměvu škodolibého kostlivce v šatníku. Moje nejoblíbenější skříň byla pustá a nesličná a jen duch marnosti se vznášel nad poličkami. Cherchez la femme, praví dávná moudrost. Ano. Ale všechno to začalo mnohem dřív a docela prozaicky. Dcera Anežka odjela se Samuelem za svým mužem. Tím pádem se uvolnily krásné prostory nově rekonstruovaného jižního křídla domu, vonící modřínem a pryskyřicí stropních trámů. A vzniklo cosi, co středověk nazýval „horror vacui“. Strach z prázdna. Jenže naši dva nejstarší synové jsou hoši nebojácní. Nelenili ani chvíli. Okamžitě se rozhodli, že opuštěné komnaty zaplní svou přítomností a tak nadobro a navždy zaženou onen strach z prázdnoty. I přes neznalost latiny bleskově realizovali Caesarovo „Veni, vidi, vici“. Nemohli pochopitelně mluvit s Plutarchem, který podává věrohodný popis, jak to bylo onoho červencového čtvrtečního podvečera na prašné planině u Zely, kde se Caesar utkal s králem Farnakem. Ale výsledek nájezdu našich loupeživých synů byl stejný. Levé křídlo provedlo obchvat, pravé zaskočilo protivníka nečekaným výpadem středem a jižní křídlo naší pevnosti si tak rovným dílem rozdělili oba synové. Aby nás uklidnili, pravili, že se jedná jen o dočasný pobyt. Tímto strategickým přesunem do nových pozic tak vyklidili své původní zázemí v pokoji vedle světnice. Jenže i má manželka, nejlepší ze všech, nelenila. Chytila příležitost za pačesy a prohlásila bývalý pokoj synů za svou novou državu. S laskavostí sobě vlastní mě současně požádala, jestli bych neuvařil oběd.  Mívám ve svém životě chvíle, kdy jsem pro její stále krásné modré oči ochoten oželet i sledování čtvrtfinále Davis Cupu a věnovat svou pozornost něčemu tak banálnímu, jako je Boeuf bourguignon. A tak zatímco jsem kmital okolo plotny, v mezidobí letmo mrknul na obrazovku, podlil hovězí sklenkou Châteauneuf-du-Pape a ocenil Berdychův prohoz po lajně, děly se za mými zády věci. Mé věci opustily tiše kótu 49°28'3.25"N a přemístily se na nové pozice. Lapidárně řečeno, byly prostě přeneseny z jednoho pokoje do druhého a uloženy do jiné skříně. Lidstvo tím přesunem žádné nové prostory nezískalo. Jen já na nějaký čas ztratil svůj pevný bod v prostoru. Je mi tím pádem jasné, že odteď budu prožívat častá zklamání. Vidím to docela živě. Jdu ke své skříni pro jehlici do kravaty a přemítám, jak se chovají neutrinové částice v plazmatu. Sáhnu popaměti na místo, kde ještě včera má jehlice do kravaty byla. A naprosto nečekaně se píchnu o manželčinu jehlici na pletení, která je tam dnes už domovským právem. I když některým věcem nerozumím, vím, že existují tajemství, která možná nikdy nerozluštím. Třeba proč se přesouvá zemské jádro proti směru otáčení zeměkoule. Nebo skříň z jednoho místa na druhé. To jsou zásadní věci, které muže okrádají o zasloužený spánek, a naprosto souhlasím s tím, že domácí násilí zasluhuje trest.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru