Dokazujme svá slova, svoji víru a pevnost svých postojů skutky lásky
Jer 20,10-13
Pátek po 5. neděli postní
Tři pomyslné části má dnešní smutné líčení Jeremiášových strastí.
Nejprve si tento velký prorok stěžuje to, jak nepřátelsky s ním jednají jeho soukmenovci. My už v tomto líčení, které o bezmála 5 století předchází Ježíše, můžeme spatřovat podobnost více, než náhodnou. Jeremiáš cituje slova svých oponentů, těch, kteří se stavěli jako jeho přátelé a nyní, když hlásá Boží slovo, se k němu obrací nejen zády, ale přímo proti němu. „Udejme ho! Udáme ho. Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm.“ Dovedeme si představit, jak se v takovémto nepřátelském prostředí žije? Když na každém kroku číhají na mé klopýtnutí, převrací smysl mých slov, veřejně proti mně vystupují a podsouvají mi kdejakou špatnost? Kdy, jak říká žalmista: „mi strojí úklady a číhají na můj pád“.
To byla prvá část dnešního úryvku. Následuje však další. Povzbudivá. Plná naděje. Jeremiáš dobře ví, že od lidí se uznání a vděku nedočká. Ale on svou naději vkládá v Hospodina. Zřetelně prohlašuje, že: „Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mne stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou.“ Proti Hospodinu nelze bojovat, Hospodina nelze porazit. On je s těmi, „kdo v něho doufají!“ Neuchrání Jeremiáše vnějších útoků, neuchrání ho ani před ranami a fyzickým i duchovním utrpením. Ale nedovolí, aby jej všechna ta zloba a nenávist zlomily. Vždyť On to byl, kdo povolal Jeremiáše k jeho nevděčnému prorockému údělu. On to byl, kdo mu vkládal do úst svá slova. On to byl, kdo s ním snášel všechnu tu zášť a nepochopení. On byl s Jeremiášem, když byl vsazen do klády i když byl spuštěn do prázdné cisterny. Jeremiáš může po právu svědčit, že „Hospodin zástupů, který zkouší spravedlivého a který vidí ledví i srdce, vysvobodí své věrné služebníky z ruky zlosynů“. A díky této nezlomné naději a důvěře v Hospodina, může Jeremiáš přes všechna příkoří naplnit své poslání být Hospodinovým hlasatelem, a v závěru úryvku může vyzpívat chválu na Hospodina: „Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů.“
To bylo prvé čtení. Následoval krásný žalm, který tato Jeremiášova slova o Boží pomoci a ochraně potvrzoval.
A pak je tu evangelium. Ještě dramatičtější, než nářek Jeremiášův. V evangeliu už, už berou Ježíšovi odpůrci do rukou kameny, aby jej kamenovali. Ježíš neztratí hlavu a dokáže ze samozvaných soudců udělat obžalované. Nejprve: „Pro který dobrý skutek mne chcete kamenovat?“ Na takto položenou otázku nelze odpovědět. Znejistí, ale následuje obžaloba: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání. Jsi jen člověk a děláš ze sebe Boha. (To říkají tomu pravému!) A to je rouhání!“
Ježíš jim vzápětí, pomocí Zákona, který je nezpochybnitelný, doloží, že jsou to oni, kdo se ve skutečnosti rouhají Bohu: „Jak můžete říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: „Jsem Syn Boží?“ To, že se nerouhám, dosvědčují moje skutky. Jsou to nepopiratelné skutky Boží. Jestliže tedy nechcete věřit mně, jako člověku, věřte alespoň pro ty skutky, které nemohou být konány jinou mocí, než Boží.
„Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a konečně pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“
Na takto postavené tvrzení nemají protiargumenty a tak, ač neradi, musí odhodit kameny z rukou. Ale – lidská podlost, zloba, zaujatost až fanatismus, jsou překážkou přijetí tak zjevné pravdy. A proto by se ho rádi zmocnili. On však odchází a ti nezaujatí, ti prostí a obyčejní, ti v něj uvěřili a ti jej následují.
Ježíšova síla, jeho vnitřní krása a moc nepochází pouze ze slov, která nelze popřít a vyvrátit. Především spočívá ve skutcích. Skutcích lásky. A pro ty jej mocní nenávidí a bezmocní milují a následují.
Kéž bychom nezůstávali jen u slov - tak snadno, a tak příliš, se mluví. Ale raději dokazujme svá slova, svoji víru a pevnost svých postojů, skutky. Nejlépe skutky lásky.
Jiří Vojtěch Černý
