28.04.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Do našich obav a nejistot zaznívá Kristovo "Pokoj vám" i "Nebojte se"

Do našich obav a nejistot zaznívá Kristovo "Pokoj vám" i "Nebojte se"

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

2. neděle velikonoční má od nepaměti přídomek „bílá“ - to podle bílé barvy rouch novokřtěnců, kteří celý týden zpravidla nosili svá bílá křestní roucha; ale od r. 2000 je vyhlášena papežem Janem Pavlem II. „Nedělí Božího milosrdenství“. Má ještě další specifikum, je jednou z mála nedělí, kdy se každý rok stejné evangelium. Evangelium, které bychom mohli nazvat „evangeliem pokoje“, nebo, podle jeho druhé části, „evangeliem o nevěřícím Tomášovi“. Ačkoli však evangelium zůstává vždy stejné, mění se prvé a druhé čtení. Prvé je – jako po celou velikonoční dobu, ze Skutků apoštolů – dnes třeba o moci a síle vycházející po Letnicích z apoštolů, stejně jako o stále, co do počtu sílící, první jeruzalémské církvi. Druhé čtení je ze Zjevení sv. apoštola Jana, této poslední novozákonní knihy. Charakter textů z této knihy není však děsivě apokalyptický, jak jej známe z konce církevního roku - je více zaměřen na líčení postavy Beránka a je nesen spíše v oslavném tónu.

Tak kupř. dnes nám líčí povolání apoštola Jana k sepsání knihy vidění, kterých se mu ve vyhnanství na ostrově Patmosu, dostalo. Jan, tento miláček Páně líčí, kterak se dostal do vytržení a jak uslyšel mocný hlas: „Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím.“ (To se také stane a právě dopisy představitelům církevních obcí, spolu se všemi viděními, jsou jádrem této zvláštní knihy.)

„Viděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka …“ I ostřílený Jan, který se s Ježíšem tak důvěrně stýkal za jeho života i opakovaně po Vzkříšení, je z vidění, kterého se mu dostává ochromen: „Když jsem ho viděl, padl jsem mu k nohám, jako mrtvý. On na mne položil pravici a řekl: „Nic se NEBOJ! Já jsem První i Poslední. Živý. Byl jsem mrtev a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí.“ A pak opět následuje poslání: „Napiš své vidění – nynější i to, které přijde později.“ Nebudu nyní rozebírat knihu Zjevení, ale použiju dnešního úryvku k potvrzení jistého schématu, které se opakuje při každém setkání (nejen apoštolů) se Zmrtvýchvstalým Kristem.

Nejprve je zde zcela nečekané, zpravidla i rámec přirozeného překračující, setkání s Kristem. Člověk je ochromen, zmaten, plný bázně – a proto tolik potřebuje povzbuzení. Toho se mu dostává skrze Kristovo slovo: „Neboj – nebojte se!; Pokoj vám – Tobě!“ (Vzpomeňme kupř. na setkání žen u prázdného hrobu se Zmrtvýchvstalým; slova „Pokoj vám“ a „Nebojte se“ jsou prvními Kristovými slovy po Vzkříšení.)

Ježíš se nezjevuje jen tak pro nic, za nic, ale jeho zjevení je vždy důvodem k pověření konkrétním posláním. Jakmile se dotyčný zklidní, následuje zpravidla poslání (u žen třeba být těmi, které zvěstují ustrašeným apoštolům nejen, že hrob je prázdný, ale také, že je Ježíš předejde do Galileje).

Toto schéma nacházíme v evangeliích často, dnes jsme se s ním setkali u sv. Jana na ostrově Patmos. Připomeňme si, nejprve: „Neboj se…“ a pak pověření, aby sepsal svá vidění.

A poté následovalo setkání Ježíše s apoštoly ve večeřadle. V místnosti, kde byli při vzájemné modlitbě a jídle shromážděni apoštolové, tito první křesťané. Prvé slovo, které v atmosféře napětí a strachu zaznělo, bylo: „POKOJ VÁM!“

- Rád bych se u tohoto slova POKOJ pro tuto chvíli zastavil: POKOJ – hebrejské SHALOM, je více, než jenom pozdrav. (Není to žádné zdvořilostní a neosobní pozdravení.) SHALOM – POKOJ je slovem požehnání; je přáním dobra; je projevem úcty. Ono POKOJ VÁM má v sobě úžasnou sílu – do řad apoštolů ve večeřadle přináší v tu chvíli upokojení, zklidnění, důvěru, posilu. Vytvořilo (a stále vytváří) prostor pro setkání s Ježíšem. Bylo (a je) odrazovým můstkem pro to, aby apoštolové (a také my) uvěřili, konečně uvěřili, že On je skutečně živý, pravý, uprostřed nich, (uprostřed nás). Kristus - Zmrtvýchvstalý.

Toto slovo přináší také radost – slyšeli jsme přece v evangeliu, že „učedníci se zaradovali“. Nejde však o chvilkovou radost, o prchavé veselí – Kristův POKOJ přináší tichou, vnitřní a trvalou radost; radost naděje, radost víry. Přináší radost, která je stavem mysli, a duchovním postojem.

Apoštolové onoho „prvního dne po sobotě“ jsou však nadále zmateni – a tak Ježíš ještě jednou opakuje: „POKOJ VÁM!“ A pak předává apoštolům i poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás!“

V tuto chvíli, ve večeřadle za zavřenými dveřmi zplnomocňuje Ježíš své apoštoly k jejich výhradní službě, být hlasateli Kristova evangelia, radostné zvěsti a přinášet do duší plných nepokoje smíření a odpuštění.

„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny!“

„Dechl na ně“ – jak si nevybavit Boží dech do chřípí Adamova, jímž mu na počátku předal život. Pouze dech – Boží dech – oživuje. Adama, suché kosti i vyprahlé duše… („Dech dává život, Duch oživuje!“) Ježíš svým dechem předává nejen svého Ducha, předává jim i nový život, nové poslání, svým způsobem novou existenci. Od nynějška už nebudou bezvýznamnými rybáři z Galileje, ale rybáři duší, kteří neohroženě půjdou do okolního světa a budou hlásat slovo o Ježíši Ukřižovaném a hlavně – Vzkříšeném. O Boží lásce, o duchu života, jež nezadržitelně vane a proudí. Do sítí Boží lásky a jeho pokoje budou hojně zahrnovat množství duší, které se obrátí ke Kristu, a stanou se jeho svědky. A budou svědčit! Především o lásce, která přemáhá svět, zasažený jedem zloby a nenávisti. O lásce, která zničila na kříži moc zla a zvítězila nad smrtí, když odvalila kámen od hrobu, aby mohl do temnot a bolestí tohoto světa vejít ten, který je světlem, láskou, pramenem vody živé.

Na této zvěsti stojí naše víra a doufejme, i celý náš život.

Moji milí – i my jsme učedníky ve večeřadle - vždyť večeřadlem je pro nás každý kostel, kaple, místo, kde se společně scházíme k lámání chleba - Eucharistii, ke společným modlitbám a četbě slov Písma. I nám, do našich obav a nejistot zaznívá Kristovo „Pokoj vám“ i „Nebojte se“. Ale také i nám je určeno poslání – být Kristovými učedníky a Božími dětmi. Kontury tohoto našeho povolání jsou často mlhavé, ale budeme-li prosit o světlo, o dar Ducha, budou stále zřetelnější a jasnější. A pak je jen na nás, zdali přemůžeme své pochybnosti – podobně jako sv. Tomáš a najdeme odvahu vykročit z bezpečí našich večeřadel a hlásat - a především žít - to vyznání, jaké pronesl sv. Tomáš: „Pán můj a Bůh můj!“ Znamená to nést svou kůži na trh tohoto světa, který tak zhusta popírá vše svaté, duchovní a pravdivé. Nemusíme se však bát – vždyť s námi kráčí ten, který nám dal svůj pokoj. „Svůj pokoj vám dávám, ten pokoj, který svět nemůže dát …“ (Jan 14,27) A On, On nám jej dá v míře vrchovaté. A tak: nebojme se! POKOJ VÁM!

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru