12.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dnes si připomínáme Pannu Marii Guadalupskou

Dnes si připomínáme Pannu Marii Guadalupskou

Panny Marie Guadalupské

Ačkoli je památka Panny Marie Guadalupské tzv. nezávazná, nadto se v liturgickém kalendáři ještě moc neohřála, už třeba jenom proto, že je sobota, mariánský to den, dovolím si této „nebeské dvořance“ věnovat trochu pozornosti. Oprávněně.

Přestože se její zjevení obyčejnému, tehdy nedávno pokřtěnému vdovci, 57 letému indiánovi Juanovi Diegovi, událo už před bezmála pěti sty lety (9.12.1531) stalo se Guadalupe největším poutním místem teprve v minulém století – a to nejen díky zbožnosti mexického lidu, ale zejména díky vědeckému výzkumu. Ten totiž odhalil mnoho, dosud vědou nevysvětlitelných okolností, okolo jejího obrazu. A samo Mexiko, zmítané politickými převraty, ochuzené o své nerostné bohatství a zubožené dobyvateli minulosti a kořistníky z levého i pravého směru (politického) současnosti, si uchovává svoji stabilitu možná právě díky zbožnosti a víře svých obyvatel. A ti se, jak se stále v historii opakuje, se nejvíce obracejí v těžkých dobách k tradicím, k přímluvám národních světců a zejména k „nadnárodní“ Panně Marii.

Zjevení Panny Marie se odehrálo nedlouho poté, kdy území aztécké říše v Mexiku bylo evangelizováno španělskými misionáři (11 lodí pod vedením Hernána Cortéze přistálo na Velký pátek 1519 u pozdějšího města Vera Cruz). Tito začali dobývat toto nové území. Mezi importovanými misionáři převládali naštěstí františkáni, a i když se neobešel přechod z aztéckých pohanských ritů na křesťanskou víru bez násilí, přesto netrvalo dlouho a Mexiko bylo z velké míry pokřesťanštěno.

Zjevení Panny Marie se odehrálo podle obvyklého scénáře mariánských zjevení. Vizionářem nebyl nikdo mocný a významný, ale obyčejný z nejobyčejnějších, nevzdělaný indián. Právě jemu se zjevila Panna Maria, představila se jako „Svatá Panna Maria, Matka jediného pravého Boha“, a vyzvala jej – stejně jako mnohé vizionáře, aby oslovil místního biskupa a vyslovil Mariino přání zbudovat na místě zjevení kapli. Biskup neuvěřil. Neuvěřil ani po třetí návštěvě a dále už se s indiánem nechtěl zdržovat – leda že by přinesl důkaz o pravosti zjevení a žádosti Panny Marie. (Domnívám se, že z historie zjevení něco znáte, tedy jen připomenu.) Zdrcený Juan Diego se chce raději pahorku Tepeyac vyhnout, ale sama Panna Maria mu zastoupí v údolí cestu a vyzve jej, aby natrhal pro biskupa jako důkaz květiny, které tam rostou. Je prosinec a na kopci, v kamení neroste ani v létě jiná vegetace, než pouze kaktusy. Juan Diego s jistou nedůvěrou stoupá vzhůru. Už z dálky však cítí vůni růží – vrcholek je pokryt kastilskými, nádherně vonnými a čerstvými růžemi. Juan jich do své indiánské jilmy nasbírá, co se vejde a spěchá zpět k biskupskému paláci. Tam už jej ani nechtějí vpustit, ale nakonec se dovtípí, že Juan nese biskupovi očekávaný „důkaz“ a k excellenci, biskupovi Zumárragovi, františkánovi, jej přeci jenom vpustí. Juan před biskupem rozevře svoji tilmu (něco na způsob poncha, vrchního pláště - je přeci prosinec!) a zpod pláště se vysype hromada nádherných růží. A v okamžiku, kdy se zpod pláště vysypaly růže, vytvořil se před překvapenými účastníky audience, na rubu pláště neobyčejně jemný, barevný obraz usmívající se Panny Marie se sepjatýma rukama.

Oblečena v narůžovělé šaty poseté květy a s hlavou přikrytou modrým závojem plným hvězd. Podepřena andělem s rozepjatými křídly (později doloženo, že to bylo ztvárnění Juana Diega) svou postavou zakrývala slunce, takže se zdálo, že jeho paprsky vycházejí z ní. K biskupově cti nutno dodat, že se rozplakal a v pokoře na kolenou uznal svoji nedůvěru. (Dosud by tento postoj františkánského biskupa mohl zahanbovat většinu dnešních biskupů.) Pak jdou události rychle kupředu: už 26. prosince byla kaple postavena a vysvěcena a sám Juan Diego bydlil zbývajících 17 let svého života v chýšce vedle kaple jako poustevník.

Pro velký nával poutníků – zprvu zejména indiánů, vždyť Panna Maria mluvila jejich řečí a měla vzhled domorodé indiánky, byla již v roce 1533 vybudována větší kaple, 1556 další, třetí, a v r. 1709 velký barokní kostel. Ten se začal sesouvat a tak od r. 1974 zdobí vrchol tohoto zjevení moderní obrovská basilika.

Ještě pár slov k zájmu, který obraz Panny Marie Guadalupské vzbuzuje.

Indiánská tilma z agávového plátna má maximální životnost 10 let. Celou dobu byla, nekrytá, vystavena vnějším vlivům, před ní plály stovky a tisíce svící – takže by její životnost za těchto podmínek musela být minimální. Přesto je doposud nepoškozená se zářícími barvami, prokazatelně nevzniklými přirozeným způsobem. Závoj, který zakrývá Mariinu hlavu a splývá až na zem, nese přesný obraz severního a jižního nebe nad místem zjevení, jak mohli potvrdit teprve mnohem později astronomové.

Zkoumání očí Panny Marie na obrazu na plášti pod mikroskopem, ukázala pod mnoha tisícinásobným zvětšením obraz, jaký bylo možné spatřit při vytvoření obrazu v biskupské rezidenci, opticky přesně nazíraným pod úhlem obou očí. Je na něm biskup i ostatní svědci. Kolem obrazu je ještě mnoho nevysvětlitelného, ale o tom existuje dnes dostatek literatury, na níž lze odkázat.

Dnes patří Guadalupe k největším poutním místům, a to naprosto oprávněně, a pro nás, jen tak pod čarou, může být ujištěním, že Panna Maria je Matkou nás všech, že ví o každém z nás a ke každému chová svoji hlubokou mateřskou lásku.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru