Dělá nám dobře, když nás druzí chválí a respektují?
1 Sam 26,7-23
Lk 6,27-38
7. neděle v mezidobí
Není člověk, kterému by někdy nebylo ublíženo, ukřivděno; kdo z nás nezažil bezmocnost pomlouvaného, neprávem osočovaného atp. Jaká je naše reakce? Snaha se obhájit, dokázat lživost a podlost podobného jednání a – a o to mi jde: vzít spravedlnost do svých rukou, pokořit a znemožnit ty, jenž mi činí bezpráví; vysvětlit, ukázat se v lepším světle a dosáhnout satisfakce za utrpěné příkoří. Proč ten úvod? Abychom lépe pochopili nesmírnou velkorysost, odvahu a pokoru krále Davida. Jako psanec se skrývá před Saulem s třemi tisíci vojáky, kteří jej pronásledují a chtějí zabít. Proč? David se vůči Saulovi ničeho nedopustil. Ale pro svoji zdatnost, své schopnosti a hlavně!! pro svoji oblibu u lidí, jej Saul nenávidí a maje, coby panovník v rukou všechnu moc a prostředky, usiluje Davidovi o život. To je vyhrocená situace, ale s jejím odvarem, kdy sice nejde o život, ale o ztrátu cti a dobrého jména, se setkávají mnozí; ti, kteří svými schopnostmi, charakterem a (což se zejména neodpouští) svoji oblibou u lidí, vyčuhují z průměru. Ješitnost, pýcha, sebestřednost a vztahovačnost všech šéfů, lídrů, panovníků, už nadělala tolik zla a způsobila tolik bolesti. (Nedá mi to, abych nevzpomenul jedné současné kauzy s oblíbeným a velmi schopným knězem, který byl nespravedlivě osočen. Kauzy, která rozbouřila církevní vody a církvi, jako takové, v očích veřejnosti uškodila.) Král David je tím nespravedlivě pronásledovaným – a náhle mu náhoda? osud? Hospodin? přihraje jedinečnou šanci zbavit se svého protivníka a ukončit tu zlovolnou štvanici. Král Saul a jeho vojsko tvrdě spí, vražedné kopí je vedle panovníka, stačí tak málo … Davidovi přátelé jej popichují – „vidíš, Hospodin sám ti vydal tvého nepřítele, teď máš jedinečnou příležitost zjednat si právo a nápravu. Stačí opravdu tak málo …“ - jak lákavé pokušení.
David není žádná citlivka, na jeho rukou bojovníka lpí krev stovek nepřátel – ale: Saul je králem, pomazaným od samého Hospodina. David tím, že se ubrání navenek jednoduchému řešení své situace, dosáhne mnohem, mnohem více. Nejen, že se mu podaří „husarský kousek“ když vezme královo kopí a jeho džbán, (Hospodin na Saulovo ležení uvedl tvrdý spánek ne proto, aby David vraždil, ale aby mohl velkorysým způsobem dokázat svoji nevinu a zjednat si nápravu – a v neposlední řadě zažít i sladkou satisfakci.) a zahanbí Saula svoji velkodušností a silou svého charakteru. Kdyby David krále usmrtil, nedosáhl by vítězství, násilí nepřemůže bezpráví, zato spravedlnost a láska k nepřátelům, ano. (Kdybychom četli dále, dozvěděli bychom se, že Saul uzná svoji chybu – což ti, kdo mají moc, zpravidla nikdy nedokáží.) A tím se dostáváme k tomu, co se snaží sdělit Ježíš svým učedníkům.
Po slovech o blahoslavených, přidává morální kodex o lásce k nepřátelům. Slova, která zní až nesmyslně, která jsou v rozporu s naším vnímáním práva a spravedlnosti. „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují!“
Tohle jsme přeci už tolikrát slyšeli - ale je to pro nás jen teorie, kterou je tak nesnadné uvést do praxe. Všechno se v nás bouří, když máme mlčet k bezpráví, k pomluvám, příkořím na nás spáchaným. Na pomluvu a lež odpovědět mlčením; zloději, který nás okradl, bychom měli ještě přidat peněženku? Nechat si všechno líbit a nebránit se?
Ježíš neospravedlňuje zlo, to v žádném případě. Klíčem k pochopení těchto slov je ono: „Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.“
Co chceme, aby druzí dělali nám? Aby k nám byli laskaví. Spravedliví. Aby nás brali. Aby chápali a tolerovali naše úlety. Aby nás měli rádi a neubližovali nám. Tohle po druhých požadujeme. Ale chováme se stejně i my k nim? Jsme k nim, a zvláště k těm, kteří nás nemusí, a které nemusíme ani my, ohleduplní? Velkorysí? Pozorní? Nezáludní? Jak lákavé je brát spravedlnost do svých rukou a silou (slov, argumentů, podpásovek) si zjednávat to své právo. Jak svůdné je vychutnat si své protivníky v jejich slabostech a selháních. Jak silná je touha po satisfakci.
Co na to Ježíš? „Nesuďte a nebudete souzeni. Nezavrhujte a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte a dostanete.“
Ve starozákonní knize Tobiáš stojí ono známé: „Co nechcete, aby druzí dělali vám, nedělejte vy jim.“ To je návod k slušnému jednání, ke vzájemnému respektu. A, ruku na srdce, zdaleka ne vždy se tímto moudrým doporučením řídíme. Ježíš, ten je však mnohem, mnohem, náročnější. Nejen nedělat druhým, co nemáme rádi, ale dělat jim to, co je nám milé, chovat se k nim stejně dobře, jako se chováme k sobě samým. Dělá nám dobře, když nás druzí chválí a respektují? Oceňujme a respektujme je i my. Jsme rádi, když se o nás mluví s uznáním? Když jsou k nám druzí přátelští a otevření? Když nám pomohou, velkoryse odpustí? Chovejme se k nim stejně. Jinými slovy – milujme je. Nejen navenek, slovy. Opravdově. A opravdová láska, jak známo, bolí. Nezapomínejte: „Jakou mírou měříte, takovou se naměří zase vám.“
Jiří Vojtěch Černý
