04.09.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dejme kříži ve svém životě pozitivní náboj

Dejme kříži ve svém životě pozitivní náboj

Mdr 9,13-19

Lk 14,25-33

23. neděle v mezidobí

Tak, jako bohoslužba slova začala prvním čtením, tak také tuto promluvu započnu úvahou nad tímto klenotem biblické mudroslovné literatury. To, co jsme slyšeli, to byl závěr rozsáhlé Šalamounovy modlitby, v níž se obrací k Bohu s prosbou o dar moudrosti, dar poznání smyslu věcí i smyslu lidské existence. A to i přesto, že dnešní úryvek začíná jakoby povzdechem: „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť s námahou luštíme smysl pozemských věcí… kdo může vyzkoumat to, co je v nebi…?“

Šalamoun, (jemuž jsou tato slova připisována), stojí s pokorou před poznáním Boží převyšující vůle, vůle Stvořitelovy, jejíž hlubiny, cíle a záměry jsou vskutku lidskému chápání nedostupné a skryté. „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?“ Odpověď je nasnadě, a také zazněla: „Myšlenky smrtelníků jsou nejisté a naše záměry vratké.“ Kdyby Šalamoun skončil jen u tohoto konstatování omezenosti lidského poznání a vědění, byla by to sice pokorná reflexe naší slabosti, ale nedávala by východisko pro náš život. Obsahově však tento úryvek (a bylo by vhodnější číst jej v kontextu celé kapitoly) staví člověka nejenom do vědomí Boží nadvlády, ale především, do Boží blízkosti. Bůh po Stvoření neudělal definitivní tečku za svým dílem a nenechal člověka napospas jeho slabosti a hříchům. Bůh je stále s člověkem, stojí při něm, v jeho bídě i v jeho slávě, kterou mu přece také dal. Teprve, když si člověk s pokorou uvědomí, že není tím, kdo tvoří dějiny světa, ani svého vlastního života, ale že je objektem Boží lásky a spolupracovníkem s Boží vůlí, pak může mluvit o daru moudrosti. O moudrost totiž v tomto úryvku jde. O moudrost poznání Boží vůle: „Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?“ Boží vůli totiž poznat jde. Nejde ji pochopit, ale lze ji poznat. Nesnadno, ale lze. Vždyť člověk dostal do vínku moudrost i dar svatého Ducha. Nejspolehlivějším a nejjistějším nástrojem k poznání Boží vůle je modlitba. Ano modlitba, protože ona je vztahem člověka k Bohu, je stále otevřeným dialogem. A Bůh mluví, nezdráhá se člověka vést, nechat mu prožívat svoji blízkost, zakoušet sílu své pomoci.

Přestože kniha Moudrosti patří mezi nejmladší knihy SZ, přesto setrvává v krunýři starozákonních představ a očekávání. Ty byly překonány sebezjevení Boha, který v postavě svého Syna přichází na svět. Ježíš je zjevená, personifikovaná Boží moudrost. A tento Ježíš promlouvá v následujícím úryvku evangelia také o moudrosti. Zde však je moudrost chápána jako prozíravost a rozvážnost.

V onom příkladu, kde Ježíš hovoří o stavbě věže a nutnosti dostatečných prostředků na její dokončení; či kde na příkladu převahy vojska zvažuje, zda je rozumné postavit se vojenské přesile, tam nám jsou Kristovy příklady o naší lidské moudrosti, rozvážnosti a prozíravosti srozumitelné. Zkrátka, nepouštět se do akcí a projektů, na které nemáme. Na rovině materiální je nám to jasné. Co si ale počít s rovinou duchovní? S oním: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano, i sám sebe – až na druhé místo…“ Porozumíme, právě až si uvědomíme, že zde jde o následování Ježíše – a to není věcí našich projektů, plánů, ambicí. To je věc Boží, kdy, koho a jak povolává k následování. A k následování Ježíše, k tomu, jít v jeho šlépějích, nechat se jím ve svém životě vést, k tomu je zapotřebí MOUDROSTI. Moudrosti, která není na úrovni našich lidských úvah, našich přízemních měřítek a našich hodnot. Boží vůle a úmysly, Boží měřítka a hodnoty, jsou úplně jiné, než ty naše lidské. Jak moc jiné, vyjadřuje Ježíš požadavkem: „Když někdo přichází ke mně a svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry, sestry - ano i sám sebe, neklade až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.“

Takto řečeno, to zní – krutě! Jakoby Kristus byl nelidský netvor, který pro sebe vyžaduje zříci se úplně všeho, svých lidských, citových vazeb, vzdát se svých nejbližších. Na to nemá nikdo, ani Kristus právo! Ale, aby nedošlo k omylu, takto to Ježíš nemyslí, takovéto, absolutní vzdání se všeho, vůbec nepožaduje. On také neříká - kdo se přestane starat o své děti, partnery, rodiče - ale, kdo nedá ve svém životě správné pořadí hodnotám. Říká přece: „kdo je neklade až na druhé místo“. To samozřejmě neznamená dát své blízké na vedlejší kolej, zbavit se za ně své odpovědnosti, ale dát Bohu ve svém životě to správné, prvé místo! Učinit z Boha svého osobního přítele a rádce, který mi bude pomáhat při výchově dětí, při péči o mou rodinu, v mé práci. Učinit Boha středem mého života, středem, od něhož odvíjím všechny své aktivity, své plány a cíle. To znamená v prvé řadě vzdát se své sebestřednosti, svého sobectví, které je v každém z nás. Neuvažovat způsobem: „co chci já?“, ale: „co chceš ty, Bože, abych já?“ To je správná duchovní kalkulace. A ta se vždy vyplatí. Protože, teprve jsem-li schopen DÁVAT, jsem schopen také PŘIJÍMAT. Pak jsem také schopen přijmout a nést svůj kříž. A zase malé upřesnění. My chápeme pojem „nést svůj kříž“ jako cosi násilného, vnuceného, negativního. Ve skutečnosti byl a je Kristův kříž nástrojem naší spásy. A nést svůj kříž znamená přijmout sám sebe, ten způsob mé osobní spásy, která je mi Kristem, skrze kříž nabízena, nikoli vnucována.

KŘÍŽ v lidském životě může mít nejrůznější podobu. (Vlastní nedokonalost, nepochopení druhými, neúspěch, tělesný či duchovní handicap, osamělost, nemoc i utrpení. To jsou hodnoty vnímané jako nežádoucí, negativní. Však také, když tyto své kříže budeme chápat jako klacky hozené pod nohy Bohem, který má zalíbení v tom, že nám ztrpčuje život, pak tyto své kříže neponeseme, ale budeme ODMÍTAT). Když dáme kříži ve svém životě pozitivní náboj a i to všechno těžké a bolestné PŘIJMEME jako dar a dokážeme NÉST a OBĚTOVAT, pak jsme praví Kristovi učedníci. A pak z toho, co bylo pro nás těžké a obtížné, můžeme učinit dar, OBĚŤ pro druhé. Je to vlastně tak jednoduché. Kristus se pro nás OBĚTOVAL. Když my budeme schopni OBĚTOVAT své vidění světa, své domnělé i skutečné, kříže pro Krista a pro druhé, budeme správní Kristovi učedníci. Ne dokonalí a bezchybní, ale dobří. A o to právě jde.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru