Děda v ledové tříšti
Vánoce měly být podle přesně vypracovaného plánu stejně jako jindy. Šťastné a veselé a navíc ještě ochráněné před nečekanými dobrodružstvími. Neb tyto v sobě začasté skrývají některé infarktové prvky, protože ve spojení s návštěvou našich vnoučat k tomu nemusí být daleko. Je třeba se už dopředu obrnit a počítat s tím, že inventura skla a porcelánu potvrdí po návštěvě úhyn několika slabších kusů a počet děr, propálených v podlaze od hořících prskavek, také znatelně posílí oproti loňsku. Ale dětský smích a světýlka štěstí v jejich očích nedovolí, aby prchlivost počala cloumat naším majestátem. Neboť na prknech, zvaných otcovský dům, se teď hraje napínavé drama o umění soužití generací. Byť jsou ta prkna už značně propálená. Vánoce navíc slibovaly, že už ke mně budou milosrdnější než v dřívějších dobách, kdy byly v otcovském domě pod ochrannými křídly své matky ještě všechny naše děti. A já podle normativu kuchyně pionýrského tábora loupal brambory na jedenáct kilo salátu, který ovšem do Štěpána stejně nikdy nevydržel. Ale protože většina našich dětí má teď už své vlastní rodinné recepty a přiveze navíc i něco k ochutnání, stačí, když vyrobím salát jen do kelímku od utopenců. Obohacen takto letos o volný čas, který jsem dříve nemíval, přemýšlel jsem, jakou užitečnou činností ho vyplnit. A dostavil se nápad. Rozhodl jsem se, že člověk není v žádném věku dost zocelený na to, aby nemohl být zocelen ještě víc. Když měl Priessnitz takové úspěchy s vodoléčbou, zkusím vodu i já. A ne ledajakou. Vodu Plumlovské přehrady, o Štědrém dni teplou jeden stupeň nad bodem mrazu. A budu zocelený. No, nebudu napínat. Ani po pěti minutách plavání v nemrznoucí směsi jsem zocelení nedosáhl. Zato zkřehnutí použitého člověka dosáhlo té míry, že i neopatrné cvrnknutí do něj by způsobilo, že se moje manželka stane šťastnou majitelkou hromádky ledové tříště. Celé to úsměvné dobrodružství způsobila ale moje ledabylost v přístupu k vodě různého skupenství. K vodě ve skupenství plynném přistupuji s bázní a chvěním, protože pára nad varnou konvicí či prasklým parovodem není ideálním místem k relaxaci. A do vody v pevném skupenství je zase obtížné, ne-li nemožné se nořit. To umí jen veverka z Doby ledové. Pokud je ale voda ve skupenství kapalném, podle Archimedova zákona do ní lze těleso zanořit. Zanořím tedy i já svoje těleso do tůně pod jezem před obdivnými zraky stovek do kožichů zachumlaných fanoušků na hrázi přehrady. Trestuhodně jsem ale opomenul jinou fyzikální veličinu, kterou je teplota. Kdybych zabrousil na stránky prostějovských otužilců, co už přes čtyřicet let každoročně pořádají tuto taškařici, zjistil bych, že důkladná příprava na ponoření do arktického nálevu je přímo životně důležitá. A bez pravidelného otužování nedoporučuje noření žádná lékařská ani jiná komora. Leč nezabrousil jsem na stránky s návodem k použití a tak jsem ve stavu blažené nevědomosti, která hříchu nečiní, vešel ve styk s tekutinou o teplotě blízké kapalnému dusíku. Někdy je ale dobré raději nevědět. Na fotce, kterou pořídila moje dcera, se ve vlnách vesele usmívám. Ten výraz jsem nasadil před vstupem do vody pro přítomné fotografy a novináře. A to bylo dobře. Neusmívat se na souši, v ledové vodě s příměsí jehel a žiletek bych to už nedokázal. Takto mi při styku s mrazicí kapalinou úsměv okamžitě přimrzl ke tváři a zůstal tam až do chvíle, než jsem přeplaval kanál a vystoupil zpátky na pevninu. I když nevím, jestli tento chrabrý čin ještě někdy zopakuji, už třeba jen kvůli vnukům stál za to. To když jednou některý z nich vytáhne uprostřed trumfujících se kamarádů zažloutlou fotografii z novin a řekne pyšně: „Stovka pod deset vteřin? Pche. To nic není. To můj děda dokáže plavat v ledové tříšti třeba celý týden!“
Luboš Nágl
