04.10.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dávejme ze sebe to nejlepší

Dávejme ze sebe to nejlepší

Iz 5,1-7

Mt 21,33-43

27. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle se točí kolem obrazu vinice. Ve starozákonním úryvku z proroka Izaiáše se nese v poetickém duchu písně o miláčkovi, který zbavil zemi kamení a osázel ji ušlechtilou révou, ochránil ji plotem, vyhloubil lis a opatřil strážnou věží. Po vší své námaze očekával hojné plody, ale ouha, vinice – která je zde obrazem izraelského lidu, namísto bohatých plodů nese jen pláňata. A tak se vinař – Hospodin, pouští do pomyslné soudní rozpravy s obyvateli Jeruzaléma: „Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! Co jsem ještě měl udělat své vinici a neudělal jsem?“ Otázka žalobce, po níž následuje rozsudek: „Odstraním plot vinice, rozbořím její zeď, udělám z ní pustinu, nebude ořezána, ani okopána, mrakům dám příkaz, aby ji nezkropily deštěm…“ Tato Hospodinova slova ve skutečnosti znamenají, že Hospodin odejme Jeruzalému svoji ochranu, nechá zničit chrám a rozbořit město. Dopustí odvlečení Izraele do vyhnanství. Nechá svůj vyvolený národ projít očistným ohněm utrpení, aby mohly znovu vyrašit čisté, nezkažené výhonky na obnovené Boží vinici.

Rovněž evangelium mluví o vinici. V podobenství, které se nese v podobném duchu, jako starozákonní text. I zde je vysázena vinice. Je oplocena – plot nejen, že vinici chrání před zvěří a zloději, ale také vymezuje vlastnictví pozemku. Je v ní vyhlouben lis - hrozny je třeba vylisovat, aby z nich mohlo být víno - nápoj, který slouží, cit.: „k obveselení srdce člověka“, stejně jako nápoj k oběti – té starozákonní, stejně jako současné, eucharistické. Vinici, stejně jako čistotu víry, je třeba střežit, proto ona strážná věž.

V evangeliích nedávné doby jsme naslouchali Kristovým podobenstvím o Božím království z Mt 13. kapitoly. Dnes jde rovněž o podobenství, ale nese se v úplně jiném duchu. Už žádná hojnost, žádná Boží velkorysost, na kterou lze odpovědět vzdáním se svého mála pro nezměrný poklad v nebi.

Boží království má dnes v Kristově podobenství trpkou příchuť bezpráví a násilí. Však On jej také neříká u sluncem ozářeného Galilejského jezera, ale v posledním týdnu svého života, pod temnou jeruzalémskou oblohou, zahalenou mraky nenávisti, k nimž se už zakrátko zvedne jeho kříž. Neříká jej svým učedníkům, ale farizejům, velekněžím, zákoníkům, kteří touží po jediném. Umlčet toho galilejského. Navždy zavřít ústa, která k nim mluví ostrá a nesmlouvavá slova o nich samých; slova, která jim nastavují neúprosné zrcadlo, do něhož nechtějí pohlédnout, aby v ní nespatřili svoji pokřivenou tvář.

Zákoníci, farizeové, saduceové i velekněží jsou na štíru s pravdou, láskou a morálkou, ale nejsou hloupí. Oni dobře slyší mezi slovy skryté poselství; oni rozumí obrazu Hospodáře - Hospodina; vinice - Izraele; proradných vinařů - jich samých; služebníků pána - proroků a jsou si dobře vědomi, že Ježíš v obrazu Božího Syna, mluví sám o sobě! A to už je přespříliš – ten galilejský tesař se ztotožňuje s Božím Synem. A jakoby četl jejich temné myšlenky, mluví jazykem podobenství o své smrti.

Oni jsou těmi vinaři, pouhými nájemci Boží vinice, kteří nepřináší Hospodinu spravedlivý výnos ze všech darů, které jim dal. Oni jsou těmi proradnými, zlovolnými vinaři, ke kterým naposled posílá Bůh svého syna. Jak se k němu zachovají? „To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!“ Ježíš, jako už tolikrát, předpovídá svoji smrt, zde přidává dokonce detaily jejich násilí: „Popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili.“ Stejné drama, jen v jiných kulisách, se odehraje už za několik málo dní: Ježíše zatknou, falešně odsoudí, vyženou za hradby Jeruzaléma (za plot vinice) a zabijí.

Ježíš, dobře ví o událostech, které zakrátko nastanou, oni zatím netuší, k čemu se sami propůjčí, a tak na otázku po spravedlnosti, po tom: „Až přijde Pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“, odpovídají v duchu lidské spravedlnosti a přitom sami nad sebou vynáší soud: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“

Podobenství graduje, když se Ježíš přirovná k slovům 118 žalmu: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.“ Ano, On je tím kamenem nárožním, který stavbu a celé dílo Boží, spojuje. A oni? „Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Oni, přistiženi při svých nekalých záměrech s Ježíšem; oni, kteří rabují Boží vinici a neodevzdávají Hospodinu pravý výnos; oni, kteří se spokojí s vnějškovou zbožností, ale Bohu, Otci, vlastně neodvádí nic, žádné výnosy z bohatých darů, které jim – a potažmo každému z nás – dal. Oni budou těmi potrestanými zlosyny. Jim bude odňata jejich moc a dána pohanským, dnes křesťanským, národům. Těm, kteří na rozdíl od jejich jalové dokonalosti, budou Otci s vděčností dávat to své málo. Těmi národy je celý křesťanský svět, do něhož patříme i my. Myslím, že nám neuškodí připomenout si onen obraz Boží vinice. Je darem také pro nás, Bůh na ní odvedl náročnou a dokonalou práci. Zoral zaplevelený úhor našich duší, vysadil ušlechtilou révu víry, naděje a lásky. Dal nám ochranu andělů i celého nebe, vytvořil nejlepší podmínky pro náš růst. A my? Nejsme i my namnoze také neplodnými pláňaty, která vysávají živiny z Boží vinice, ale neplodí – protože na sobě, na svém růstu a zrání, nepracují? Protože ji nevzdělávají vírou, nešlechtí láskou, nezavlažují nadějí. V biblických textech jde o obraz vinice jakožto Božího stvoření a vyvoleného národa. Avšak i my jsme součástí Boží vinice. I my máme vydávat úrodu v pravý čas. Jsme jenom dělníky na této vinici, ne jejími vlastníky. Na vinici Boží je třeba pracovat. Pracovat společně a přece každý sám za sebe. Protože, ať chceme, či nechceme, i od nás bude jednou Pán požadovat bohatý výnos. Co mu dáme?

My všichni jsme pozváni k Hospodinovu stolu, kde se nalévá jen nejlepší víno. Tak jako při Poslední večeři. Víno, které je zbarvené Kristovou krví a ochucené jeho obětí. Chutná skvěle. A dává život, život věčný. Nelze si jej přivlastnit, uchvátit násilím. Je třeba se o něj dělit. Svou službou, pokorou a vděčností vracet Pánu daň z jeho lásky, s níž zakládal vinici. Z potu a krve, když ji čistil od kamení a okopával. Z mozolů, když stavěl věž a lisoval víno.

Není na světě vzácnějšího vína, než to, které pochází z Boží vinice. Které prošlo proměnou při eucharistické oběti. A my na něm máme podíl všeobecného kněžství. My sami máme být také dobrým vínem. Nebuďme tedy ani pláňaty, ani kyselým a trpkým vínem. Dávejme ze sebe to nejlepší a klaďme to na oltář Božího stolu. Jedině Pán dokáže naše úsilí proměnit ve skvělé víno.

Ľ chaim! Na zdraví!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru