26.01.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dát svému životu smysl

Dát svému životu smysl

Iz 9,1-4

1 Kor 1.10-13.17

Mt 4,12-23

3. neděle v mezidobí

Třetí neděle v mezidobí zpravidla zasahuje do tzv. „Týdne modliteb za jednotu křesťanů“, který již desetiletí probíhá od 18. do 25. ledna. Vůbec nevadí, že jsme jej letos již ukončili, texty Písma, mluvící o jednotě, o rozšíření světla evangelia pro všechny národy, o přijetí Krista, tohoto Světla, jsou stále aktuální a oslovující. (Dokonce, troufám si tvrdit, více než všechna umělá ekumenická setkání, nejrůznější summity o sjednocení; pakty o vzájemné spolupráci - a s historickým nadhledem: vznik a rozpad říší, království a unií, sdružujících, zpravidla násilím, různé národy jsou důkazem, jak, jako lidstvo, ve naze o jednotu stále selháváme, zpravidla tím, že lokální zájmy nadřazujeme universálním.) Jedině Kristus, Syn Boží a Světlo národů je schopen ve své osobě, ve svém učení a vzkříšení, spojit rozdílné a sloučit neslučitelné.

Zadívejme se na texty, které nám tato neděle nabízí, najdeme v nich mnoho společného i poučného. Kupř. list apoštola Pavla Korinťanům, ten je přímo vzorovým textem pro „Týden modliteb za jednotu křesťanů“. Vyzývá k jednotě: „buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte“; a také k nestrannosti: „já držím s Pavlem, já zase s Apollem, a já s Petrem, já s Kristem … Cožpak je Kristus rozdělen?“ Rozděleni jste vy a sjednotit se můžete skrze Kristovu „radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.“ Zajímavá slova – „aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti“. My se snažíme dosáhnout sjednocení právě svými argumenty a planými sliby, a když to nejde po dobrém, tak manipulací, v horším případě násilím. Ale skrze kříž? Skrze oběť? Tolik k tématu „rozdělené církve a společnosti“, a teď zpátky k dnešním textům.

Začněme v 8.stol př. Kr. u proroka Izaiáše. Tento „evangelista Starého zákona“ těžce nese rozdělení jednotného davidovského Izraele na severní Izrael a jižní Judsko, i pozdější zánik severního Izraele, pád Samaří, anexi pohanů do Galileje a asimilaci kmenů Zabulon a Neftali do pohanského prostředí. Izaiáš ovšem neskončí ani u planých nářků, ani u všeobecného pohrdání polopohanskou Galilejí, ale naopak, již nejméně 2. století před příchodem Božího Syna slibuje „lidu, který chodí v temnotách (pohanství a nevěry) příchod Světla“. A není divu, že jeho záři bude provázet jásot a radost, ani to, že je spojeno s očekáváním „zlomení holí a bodců otrokářů i osvobozením od všeho jha“.

My lidé jsme nepoučitelní a tak si do slov proroků (dnes vizionářů, charismatických vůdců, humanistů, politických lídrů, apod.) vkládáme svoji vize, touhy a představy; věříme tomu, co se nám jeví jako výhodné, snadné a jednoznačné. Leč dějiny se ubírají nezávisle na našich představách, ale podle stále se opakujících pravidel. (Škoda, že více nenasloucháme historikům, stále platí ono: „Historia magistra vitae“ a znalost dějin by nás ušetřila mnoha zklamání a bolestného rozčarování, i sil při budování „větrných mlýnů snadné a šťastné budoucnosti“.) Prorok Izaiáš ve svém proroctví slibuje zdecimovaným kmenům Zabulon a Neftali (na území označovaném jako Galilea), že jim „vzejde světlo“. A toto Světlo jim přinese radost a zejména osvobození od otroctví, které je tíží.

Tato Izaiášova slova se doslova naplnila při příchodu Ježíše. Potíž je v tom, že Ježíš nesplňoval představy galilejských (ale i judských) Židů, že byl tak zoufale jiný, než očekávali, než si přáli.

Na slova proroka Izaiáše pak doslovně navazuje evangelista Matouš ve svém evangeliu. Zasazuje je na samý počátek Kristovy veřejné činnosti. Už byl odhalen při křtu v řece Jordánu, už dozrál v pokušeních pouště a nejspíš i proměnil vodu ve víno v Káni Galilejské, a teď se vrací do míst, která jsou jeho domovem.

Prvá slova, kterými začne ohlašovat „svůj program“ = Boží království, nejsou zdaleka bez nároků, právě naopak. Vyžadují mnoho sebezáporu, úsilí a hledání. „Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království!“ (Co je to obrácení, stejně jako Boží království, to by byla témata pro samostatná kázání, co víc, pro celá teologická pojednání, pro dnešek je tedy nechme stranou.)

Ježíš nezůstane v malém provinčním Nazaretě, usídlí se v Kafarnaum, tehdy velkém, dnes bychom řekli, průmyslovém a zemědělském, centru Galileje, na břehu Genezaretského jezera. Tam žijí především rybáři, a také Petr a jeho bratr Ondřej; stejně jako bratři Zebedeové, Jakub a Jan. A právě tyto bratry (proč vlastně bratry? Snad proto, aby se navzájem povzbuzovali a posilovali, aby se nemuseli teprve seznamovat a zvykat si na sebe?) vyzve k největšímu z povolání – být už nikoli pouhými rybáři, ale „být rybáři lidí“. Chytat je, nikoli do sítí z provazů, ale sítí z lásky; nikoli k zabití a prodeji, ale k novému životu ve svobodě. To je poslání „rybářů lidí“. Poslání, ke kterému zve Ježíš neustále, a to i taková rybářská nemehla, která nikdy nechytila opravdovou rybu. Být rybářem lidí je obraz pro povolání, které si nemůžeme usurpovat sami ze své vůle, ale před nímž také nelze utéci. Je to zkrátka povolání, a to lze jen, sice s obavami a bázní, ale především s vděčností a pokorou, přijmout.

Dále by bylo dobré si uvědomit, že nejenom oni historičtí Galilejští, ale i my jsme „lidmi chodícími v temnotách“. (Je snad zdevastované životní prostředí; zdevalvované morální hodnoty; naše mnohé vztahy plné napětí; naše soudobé zotročení nejrůznějšími závislostmi, atd., atp. něčím jiným, než temnotou?) A také, že i „nám vzchází světlo“ - ne třpyt pozlátek a světlých zítřků. Světlo, které má sílu osvětlovat naše cesty a vést, projasnit naše temnoty a ukázat směr, proteplit naše vztahy, prozářit naši beznaděj, pasivitu a sebelítost. Toto Světlo nám svítí (navzdory všem snahám o zatemnění) už 2 000 let. Není na první pohled oslňující, lze jej vidět očima víry a vnímat otevřeným srdcem. Je mezi námi, uprostřed nás (podobně, jako Boží království – je zde, ale ještě není plně dosažitelné; je mezi námi, ale obtížně uchopitelné). Stejně tak Ježíš. Je uprostřed nás, ale vnímat jej lze jen očima víry a čistým srdcem. My žehráme – a mnohdy oprávněně, na temnoty kolem nás. Je třeba o nich mluvit, nazvat je pravým jménem – a tím jim odebrat jejich sílu. My jsme sice křesťané, ale žijeme namnoze jako pohané, to je třeba si přiznat. Naše srdce, rozum, cit a víra; naše jednání, činy a skutky jsou zatemněné. To je stav, se kterým bychom se neměli smířit. Vždycky je možné, co víc, žádoucí, poprosit Krista, pozvat jej, toto Světlo, do naší každodennosti. Dovolit mu, aby svým světlem prozářil vše temné v nás, aby svými paprsky (silnějšími všech laserů) spálil všechno zlo v nás a přepálil ona pouta, ona jha, jimiž jsme připoutáni k věcem tohoto světa. Když říká: „Pojďte za mnou!“, tak jsou to pro nás slova života. Je třeba všeho nechat, našich jistot, našich sítí, zvednout se a udělat prví krok – a pak další a další. Cesta ve světle Kristově, jeho následování, nejsou snadné (to nám ostatně nikde nesliboval), ale jsou smysluplné. A dát svému životu smysl, to je přirozené poslání každého z nás!

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru