04.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Dát přednost Kristu a jeho cestě

Dát přednost Kristu a jeho cestě

Flp 2,12-18

Lk 14,25-33

Středa 31. týdne

Když sv. Pavel píše svůj list Filipanům, píše jej z vězení v Efesu. Od adresátů ho dělí stovky kilometrů přes Egejské moře. Proto jsme zaslechli jeho povzdech, že je od nich daleko. Ale není to jen vzdálenost, která může lidi rozdělovat. (Někdy jsme si nesmírně vzdáleni, ačkoli nás dělí jen centimetry.) Sv. Pavel má na mysli ještě jinou vzdálenost. Vzdálenost křesťana, Božího dítěte, od Boha. Ta může být propastná, pokud jsme od Boha vzdáleni hříchem. A o to právě v dnešním úryvku sv. Pavlovi jde.

Povzbuzuje Filipany, aby se svým jednáním nevzdálili Bohu, připomíná jim, jak mají žít - i když je obklopuje prostředí nepřátelské, nemorální a bezbožné. Povzbuzuje je, aby obstáli ve své pravdivosti, spravedlnosti a víře, i když se kolem zdá všechno tak zkažené. Vždyť, oč bude jejich jednání lepší, o to se budou více vyjímat svou vnitřní čistotou, o to budou více v tomto prostředí „zářit“.

Filipané toto povzbuzení velmi potřebovali. Žili jako skupinka křesťanů v řeckém, pohanském, světě, a ten se k nim stavěl přezíravě až nepřátelsky. To bylo v prvém století. Avšak, dějiny se cyklicky opakují. Co dnes, ve století jednadvacátém? Není situace křesťanů podobná?

Bylo by krátkozraké, namlouvat si, že žijeme v křesťanském prostředí. Nikoli, ačkoli je křesťanství v Evropě nejrozšířenější vírou, přesto jsou věřící křesťané minoritou uprostřed současného nevěřícího světa, který Boha nepotřebuje a neuznává. Neradi si to asi připouštíme, ale je to tak. My křesťané jsme jen menšinou ve společnosti. A nejspíš bychom i dnes potřebovali mít takové apoštoly, kteří by nám, tak jako sv. Pavel, připomínali, jak máme jednat, jak se máme chovat v tom prostředí, ve kterém žijeme.

Sv. apoštola Pavla, pravda, nemáme, ale máme přece jiné pastýře, hlasatele Boží radostné zvěsti. Papeže, biskupy, kněze. A máme především Ježíše Krista, který nám v Písmu sv. dává stále poučení, rady a napomenutí. Jako např. v dnešním evangeliu.

Znělo na první poslech velmi tvrdě. „Když někdo přichází ke mně a svého otce, matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe - neklade až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem! Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“

To je velmi náročný požadavek - dokázat všechno, co nás obklopuje, všechno co máme rádi a koho máme rádi, dát až na druhé místo, až za Boha. Samozřejmě to neznamená, že se máme všeho a všech nějak zříci a vypustit je ze svého života - to rozhodně ne, ale dát lidem, věcem, touhám a ideálům správné místo, správné pořadí ve svém životě.

Zříci se všeho a všech pro Boha znamená, že když dojde ke střetu, k rozhodování mezi věcí Boží a mezi nějakým naším pozemským zájmem, tak Boží příkaz musí mít přednost. I když je to pro nás někdy velmi bolestné, a těžké. Přesto je to nutné. A je to nutné, i když nám nestojí ani sv. Pavel, ani Kristus za zády. Ano, Pán je od nás daleko, není přítomen mezi námi. Nenapomíná nás jako své učedníky osobní přítomností, jeho slovo stále zaznívá a musí znít. Jeho slovo, to je hlas svědomí v nás; to je také jeho radostná zvěst evangelia a někdy i hlas jeho pastýřů – biskupů, kněží (a dnes až prorocky naléhavý hlas papeže Františka).

Je pro nás mnohdy velmi nesnadné poznat, co je opravdu Jeho hlas, Jeho slovo, Jeho poslání, kterému máme dát přednost. O toto poznání je nezřídka třeba Boha prosit. Všeobecně se však dá říci, že jde o zachovávání přikázání. A to není nic nemožného, tajemného, mystického, co bychom nemohli splnit. Přikázání se plnit dají, i když je to někdy obtížné. Ale my si, stejně jako onen král a stavitel věže v evangeliu, můžeme snadno spočítat, že „na to máme“ a že se nám to vyplatí. Totiž zříci se všeho sobeckého a pyšného v nás, a dát přednost Kristu a jeho cestě. Stále platí ono Kristovo: „kdo nevezme svůj kříž, a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem…“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru