Ctnosti, na nichž stojí náš duchovní život

Ex 17,8-13

Lk 18,1-8

29. neděle v mezidobí

Už bezpočet knih bylo napsáno o modlitbě; nejen o tom „jak se modlit“, ale zejména o tom, jaké jsou její účinky a plody a jaký hraje význam v duchovním životě člověka. Nejinak je tomu i v dnešních textech, zvláště prvé čtení je až učebnicovou ukázkou, jakou sílu má modlitba. Vytrvalá modlitba.

Mojžíš se modlí – a má zdvižené paže, což je ve všech náboženstvích výrazem modlitby. (Postoj „orans“.) A velmi brzy pozná, že právě když zdvíhá své ruce (a samozřejmě i mysl, což ovšem navenek zjevné není) k Bohu, lid, jehož je duchovním vůdcem, vítězí. A přestane-li se modlit, (zvedat své ruce, oči i mysl k Bohu) Boží lid bez Boží pomoci ztrácí síly a prohrává. Je tedy třeba vytrvat v modlitbě. (V této bitvě šlo o bytí, či nebytí Izraele.) Jak ale dlouho lze vydržet se zdviženými pažemi? Pomůže však vynalézavost. („Láska je vynalézavá“, tvrdí evangelista Jan.)

Mojžíš se posadí a jeho bratr Áron a Chúr mu drží ruce – a on tak prosí za svůj lid a současně mu i žehná. Díky jeho zdviženým rukám a zdvižené mysli k Bohu, se dostane Boží pomoci vyvolenému lidu a on zvítězí. Jaký závěr? Lid nezvítězil díky vojenské síle a své odvaze – ano, bylo třeba bojovat, bylo zapotřebí odvahy a nasazení v boji, to je lidský podíl, příspěvek člověka – ale díky modlitbě, díky vnitřnímu boji Mojžíše v modlitbě přišlo od Boha vítězství. („Ne silou a mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin.“ Zach 4,6) Modlitba Mojžíše měla větší sílu a moc než válečné zbraně. (Upřímná a vytrvalá modlitba má větší sílu, než vojenský arzenál …)

Je tedy třeba býti v modlitbě vytrvalí, neklesat na mysli, nevzdávat se a vytrvale „bušit“ na Boží dveře. („Tlučte, a bude vám otevřeno!“)

A na tento závěr obsahově navazuje úryvek z evangelia. Soudce, který má Boha i lidi „na háku“, který není žádný filantrop a lidumil (právě naopak) splní prosbu chudé vdovy. Ona vdova „přemohla“ nakonec soudce právě tím, že se nedala odbýt. Že ho, z lidského hlediska, otravovala. Že ho „obtěžovala“. Nakonec to, že jí vyhověl a zastal se jí, bylo jen a jen proto, že „už jí měl dost“. „I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.“ Vdova byla vyslyšena pro svoji neodbytnost, pro vytrvalost v prosbě.  A Ježíš dodává to, co je hlavním poselstvím tohoto úryvku: „Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci a nechal by je dlouho čekat?“

Boha, Otce, neunavují naše modlitby a prosby. On touží po naší důvěře. Po naší odevzdané touze. Po spoléhání se na něho a po našem odevzdání se do jeho rukou. (Ty naše mají být zdvižené, ty jeho jsou objímající.) „Říkám vám, že se jich rychle zastane.“ Nejen zastane, dokonce rychle zastane. Bůh není úředník na magistrátu, Bůh není ani zmanipulovatelný automat na vyslyšení modliteb. Je Otec a vyslyšení našich proseb a „rychlost“ jsou závislé na naší důvěře, odevzdanosti. Na naší víře.

Jenomže: ono, když „nám teče do bot“, tak se modlíme a prosíme a škemráme a třeba i slibujeme, co všechno uděláme, když … Ale to je projev naší potřebnosti, nikoli víry. Důvodem vyslyšení našich proseb není to, že jsme „v loji“, ale že v Boha věříme.

Mojžíšova víra (a vynalézavost jeho průvodců) přinesla vítězství na poušti. Víra vdovy (a její neodbytnost) zlomili neochotu soudcovu, že jí nakonec vyhověl. A proto je na místě onen Kristův dovětek: „A nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Bůh je velkorysý. Bůh je pozorný k lidským potřebám. Bůh se nedívá na naše postavení, na naše zásluhy. (Jeho neoslní návštěva kostela o „půlnoční“ jedenkrát za rok – ano, i takový argument víry jsem už vícekráte slyšel.)

Ruku na srdce, naše prosby k Bohu jsou diktovány našimi potřebami, nikoli láskou k Bohu. Naše víra není čistá, ryzí, bezpodmínečná. Kolik je v ní vypočítavosti. Přesto Bůh slyší a pomáhá. Nepotřebuje naše kolkované žádosti, ani úplatky. Touží po lásce a důvěře. Po naši odevzdanosti. Po vytrvalosti a důslednosti v modlitbě. Po naší odevzdanosti do jeho vůle – ne proto, že mi už nic jiného nezbývá, ale proto, že mu důvěřuji, že se mu odevzdávám s bezelstností malého dítěte. („Nebudete-li jako děti, …“)

Víra a důvěra nemají jenom společný slovní základ. Mají společný obsah. Věřit mohu jenom tomu, komu důvěřuji. A důvěru mohu mít jen k tomu, koho se neobávám, koho mám rád. Od něhož očekávám, že mne i moje přání bude brát vážně.

Víra, naděje a láska. Ctnosti, na nichž stojí náš duchovní život.

„Proste, a bude vám dáno. Tlučte, a bude vám otevřeno. Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Jiří Vojtěch Černý