08.11.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Což si takhle založit svůj osobní účet nezištné lásky u Boží banky?

Což si takhle založit svůj osobní účet nezištné lásky u Boží banky?
32. neděle v mezidobí

1 Král 17,10-16

Mk 12,38-44

32. neděle v mezidobí

Zploštit a zneužít poselství dnešního evangelia jen na pobídku k větší štědrosti našich příspěvků do církevních pokladniček, či nespočetných výzev a složenek na, jinak jistě potřebné a dobročinné, účely a nadace, mně připadá až neuctivé k poselství dnešního evangelia (i když se tak nezřídka děje). Vždyť zde jde o víc, než jen o finanční či jiné příspěvky. Tady jde o samu podstatu - nejen evangelia, ale našeho přístupu k životu vůbec; jde o naši bytostnou důvěru v Boha, který je dárcem všeho, který se o nás, jako dobrý Otec, vždy a za všech okolností stará. Na nás je toliko nebát se překročit stín své přízemnosti a bez obav a s důvěrou Božích dětí, sáhnout hlouběji nejen do kapes a peněženek, ale ještě hlouběji, do bohatství svého života a Bohu nabídnou bez obav všechno, co máme.

Biblické texty o vdově, přesněji o dvou vdovách, jsou zarámovány do vyhraněné, život ohrožující situace. Protagonistkami jsou zde vdovy a to není bez významu – vdovy byly v tehdejší společnosti, neznající důchody a sociální dávky, odkázány jen na pomoc druhých, stály sociálně i společensky na samém okraji, spíše na dně, společnosti.

Nejprve jsme slyšeli příběh z 1. knihy Královské. Ústřední postavou v ní je prorok Eliáš, ten Eliáš, který jako hlasatel Božího hněvu „uzavře na tři roky nebesa“; takže není déšť ani nepadá rosa. A ony už vyschly prameny, už se vyprázdnili sýpky, už není co jíst a pít… A v tento kritický čas přichází prorok Eliáš do pohanské Sarepty. Nechme se vtáhnout do oné dramatické a strhující scény. Eliáš se na první pohled zachová jako panovačný sobec. Žádá od chudery, která má poslední zbyteček mouky a oleje, nesmírně mnoho - vlastně všechno: „Dej mi trochy vody v nádobě a také kousek chleba.“ A ona odpoví: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu, upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Tady už přestává legrace, tady jde o všechno. „Najíme se a umřeme.“ A Eliáš? – „nejdřív upeč a přines mně!, pak teprve sobě a svému synu.“ Nevím, jak bychom se zachovali my na místě oné vdovy. Nevím, zda bychom prokázali takovou důvěru a velkodušnost jako ona žena, která se dokázala i o poslední s Eliášem rozdělit. A přitom: mohla počítat s pravdivostí jeho slov? Mohla věřit jeho příslibu, jeho Bohu, který nebyl jejím bohem? Tváří v tvář smrti hladem, vyžadovalo rozdělení se o poslední kus jídla, velkou obětavost a hrdinství. Ona tento velkorysý krok vykonala a byla po právu odměněna dostatkem životních potřeb a tím zachováním života.

A teď se zastavme u jiné vdovy, o níž mluví dnešní evangelium. Jaká to podoba! I tato žena dává z posledního, dává všechno a nehledí na sebe.

Příběh o velkorysé vdově předchází Kristova kritika nabubřelosti a pýchy učitelů Zákona. Cituji: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, a o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se na oko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Dlouhé řízy, (značkové oděvy a auta politiků, či barevně lemovaná roucha hodnostářů), uctivé poklony, přední místa (v novinách a na rautech VIP celebrit) a zneužívání svého postavení, staví Ježíš do protikladu chudou vdovu, která dává nepatrnou, haléřovou částku, do chrámové pokladnice. Ostatně, Ježíš nebyl nejspíš jediný, kdo pozoroval ty, kteří vhazovali své příspěvkydo chrámové pokladnice. (Pozorovateli byli rovněž kněží a strážci chrámu, ti, kteří z chrámové pokladnice pokrývali nejen prostředky na provoz chrámu, ale čerpali z ní i na své potřeby – jak oni nahlíželi na ty, jež do ní tučně nebo skrovně přispívali? Jaká asi byla jejich měřítka? Jak asi oni kastovali a hodnotili návštěvníky chrámu? Jistě ne podle míry jejich zbožnosti, ale právě podle výše příspěvků.) Ježíš si zavolá své učedníky a říká jim: „Tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Oni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala všechno, co měla, celé své živobytí.“

Dát, byť hodně z nadbytku, není totéž, jako dát hodně z nedostatku. Ona chudá vdova obětovala Bohu všechno. Do chrámové pokladnice sice přispěla jen nepatrnou částečkou, ale ty dva haléře mohly stejně tak znamenat kousek chleba, kterým by ona chudera utišila hlad, ale ona si jej z lásky k Bohu odtrhla od úst. Ty dva haléře byla nesmírná, úžasná oběť, hodná Boha a její velké lásky.Lásky, která, je-li opravdovou láskou, dává všechno.(Pozor, ne mnoho, ale všechno! Vzpomeňme na Kristova slova o lásce, která se vydává až do krajnosti.) V tomto případě je zcela podřadné, kolik to „všechno“ obnáší. (V tomto případě jeden zlámaný groš, je-li opravdu vším, co kdo může nabídnout, má větší cenu, než hřivny zlata.) Pánu, od něhož máme všechno, absolutně všechno, se odměřovat nedá! Jen ten, kdo opravdu všechno dá, také všechno obdrží. Nejde samozřejmě jen o materiální hodnoty. Jde o to překročit své lidské hranice, povznést se nad svou lidskou opatrnost a vzdát se svých malých jistot pro velkou a závratnou nejistotu lásky. V tom spočívá tajemství křesťanské lásky a radosti. Pouze ten, kdo se odhodlá dát opravdu všechno beze zbytku, pozná, co je to radost, a zakusí, jaké štěstí dává Boží láska. Kdo dá jen něco, kdo kalkuluje, kdo si schová nějaký haléř pro strýčka Příhodu, ten tuto blaženost nikdy nepozná. A nikdy také nezakusí, co je to suverénní svoboda a bezpečná jistota Božích dětí.

Láska se nikdy neptá kolik dáváš, ale jak dáváš. Milovat, znamená dávat všechno!, znamená být schopen oběti. (A míra lásky se měří mírou oběti, mírou toho, nakolik jsem schopen zapomenout na sebe a dávat se bezezbytku tomu druhému. To neplatí jen pro lásku k Bohu, ale i pro lásku mateřskou, mileneckou, manželskou, pro přátele, pro všechny, s nimiž mne pojí hluboký lidský vztah.)

Zastavme se ještě u zákoníků a farizeů, o kterých byla dnes také řeč. Měli být, už ze své profese, hlasateli Boží lásky. Avšak páni zákoníci na Boží přízeň příliš nedbali a o vnitřní bohatství lidí milujících a velkodušných, příliš nestáli. Svou jistotu hledali jinde, u mocných tohoto světa, ve vlivném postavení, v majetku. Dokonce i sám Bůh a zbožnost se jim stali prostředkem k dosažení jejich sobeckých cílů. Co z toho však nakonec měli? Kristova slova: „Ty postihne tím přísnější soud!“ Přiznávám, že tato slova, mne, jako kněze, rovněž „náboženského profesionála“, vždycky zamrazí. A děkuji za to. Protože jsou mi neustálým mementem, abych nehledal nic jiného, než slávu Boží a ne vlastní, a abych ve službě lásky, ke které jsem byl nepochopitelně a velkoryse povolán, dával všechno a nehleděl sám na sebe. Ale moji milovaní, nenechme se mýlit. Tato slova nejsou určena jen nám kněžím, ale nám všem! Nikdo z nás, křesťanů, není osvobozen, dispenzován od lásky.

Dnešní evangelní příběh odhaluje Boží měřítka. Boží ekonomii. Je jiná, než ta, kterou přednáší renomovaní ekonomové. Nezná pojem tržního kapitálu. Ani by se nevešla do účetních knih s oním: „má dáti – dal“. Slibuje stonásobnou odměnu za dary a oběti, jejichž hodnota se nevyčísluje v cifrách, ale v lásce, v srdci. Jen dary z lásky, (a láska přece nepočítá), jsou dary, které otevírají nebeskou pokladnici. Z té nikdy neubývá, stejně jako z onoho džbánu chudé vdovy. A z té budeme jednou odměněni na věčnosti.

Moji milí, což si takhle založit svůj osobní účet nezištné lásky u Boží banky? Tuhle banku nikdo nevytuneluje, ta nikdy nezkrachuje. A z renty, získané svou obětavostí, nezištností a velkorysostí, můžete spolehlivě čerpat celou věčnost. Nebojme se tedy sáhnout až na dno svého srdce a založit si své nebeské konto.

2015

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru