Co víc si přát?
Lk 12,32-48
19. neděle v mezidobí
Dnešní evangelium začíná Kristovým povzbuzením: „Neboj se malé stádce“. Tak hned ono: neboj – nebojte se. Slovo, které je údajně v Bibli 365x. Co to znamená? Že se nám každého dne dostává povzbuzení. Ujištění o tom, že o nás náš nebeský Otec ví. Že nás chrání a nad námi bdí. A pak ono „malé stádce“. Představte si, že by nás takhle někdo nazval, že by nám řekl tato slova. Jak bychom asi reagovali? Někoho by se možná dotklo, být nazýván stádem; jiného by pohoršilo ono malé stádce – vždyť křesťanů je na světě ještě pořád nějaká ta miliarda, zatímco jiný by místo toho lamentoval nad prázdnými lavicemi v kostele. Ale co ten výrok trošku otočit. Tato slova říká nejvyšší pastýř, Ježíš Kristus (nemáme přece problém s tím jeho nazývat Nejvyšším, potažmo Dobrým, pastýřem) no a pak tedy jsme přece jeho stádcem, lépe malým stádečkem – vždyť zde nejde o kvantitu, o vnější označení ale kvalitu – jsme jeho maličkými a toto vědomí „malosti“ nás chrání před velikášstvím, soběstačností, pokušením hrát prim a vyvyšovat se nad druhé. Ano, před Kristem jsme, máme být maličcí, tj. prostí, skromní, chudí, pokorní – vždyť jen takoví umí vložit svoji důvěru, svůj život do rukou Pastýře. Církev – Kristovo stádce zdobí obětavost a služba, nikoli arogance, nabubřelost a papaláštví. Tak tolik „malé stádce“. Předchází však slovo neboj – nebojte se a čeho se nemáme bát? To vyplývá z dalších Kristových slov. Nebát se nezajištěnosti, nestrachovat se o zítřek a o věci tohoto světa. Vždyť: „váš Otec rozhodl, že vám dá království“. My si pod slovem království představíme „Boží království“ a je to tak správně, konečně, jsme přece ujištěni, že máme „poklad v nebi“. Ten poklad je však jiný než poklady tady na zemi. Ty pozemské, ty se dají vyčíslit, mají svoji hodnotu, zatímco nebeský poklad? Vyčíslit jej nelze, a přece jej lze získat; paradoxně až teprve tehdy, když se těch vezdejších, pozemských pokladů vzdáme. To odporuje lidské logice: vzdát se, ztratit – abychom získali a nalezli. Ona vůbec ta „duchovní ekonomie“ je dočista jiná než ta světská. „Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nesežere.“ My dnes nenosíme měšce, nýbrž peněženky, peníze neukládáme do kapes, ale do banky. Doba je jiná, rekvizity jsou jiné, ale podstata Kristova sdělení je stejná. Neshromažďujte si žádný majetek, nebažte po pomíjejících věcech tohoto světa, buďte svobodní od strachu, že byste o své úspory mohli přijít – nebeské měně nehrozí inflace, ani devalvace. Tu nelze zničit, ukrást, zdevalvovat. Poklad v nebi je spása, vykoupení, blízkost samého Boha a radost z patření na jeho tvář. Poklad v nebi je věčnou radostí, něčím tak nepopsatelným, co vyjadřuje Ježíšovo: „co lidské oko nespatřilo, co na lidskou mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují …“ Láska, čistá, zhmotnělá, koncentrovaná, nepopsatelná – to je onen poklad.
„Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ Na čem lpí naše srdce? Čeho jsme plní, co očekáváme? Srdce je symbolem lásky a láska je tím největším pokladem.
O ní je třeba usilovat, ta se rozmnožuje rozdáváním, ta je tou největší hodnotou.
My jsme, měli bychom být, lidmi naděje. Lidmi očekávajícími svého Pána. „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého Pána.“
Setkání s Pánem, s nebeským Ženichem je onou metou, cílem a smyslem našeho života, naší existence. Je však třeba být připravenými, bdělými. Přepásaná bedra a rozsvícené lampy jsou symbolem lidí na cestách, lidí očekávajících, hledajících a připravených na setkání. Právě takoví se setkají s Pánem – a On?
„Přepáše se a pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je.“ Jinými slovy – budou Pánem očekáváni, budou vítanými v jeho království a dostane se jim veškeré péče a pozornosti. „Bude je obsluhovat“ – sám Pán se k nim sníží a bude jim pozorným hostitelem – i takový je obraz nebeského království.
Pán nás čeká, snad nebudu troufalý, když řeknu: „Pán se na nás těší!“ Stačí být připravení, bdělí, očekávající. „A když přijde o půlnoci, nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.“
Blahoslavení neboli blažení, šťastní. To konvenuje s Kristovými „blahoslavenstvími“, vždyť jim je přece slíbená země za dědictví, ono nebeské království. Slíbené Kristem těm, kdož jsou chudí, tišší, pokojní.
Co víc si přát?
Jiří Vojtěch Černý
