Co víc si přát?

Sk 6,1-7

Jan 14,1-12

5. neděle velikonoční                     

Texty dnešní neděle nám v různých obměnách nabízí obraz působení svatého Ducha, ale nejvýrazněji můžeme spatřovat jeho působení v prvém čtení, které je velmi inspirativní a z něhož si může i dnešní církev vzít mnohé poučení.  A to v mnoha ohledech – managmentu, spiritualitě a pastorační moudrosti při řešení konfliktních situací. (A že jich není v dnešní církvi málo.)

Popisuje ustanovení prvních jáhnů, jejich služby, a to na základě napjaté situace, nespokojenosti skupiny věřících a hrozícího konfliktu. Jak patrno, apoštolové požívají v prvotní církvi značné autority.  Mohli by jí zneužít, vždyť co je snadnější než nespokojenou menšinu, navíc pocházející z pohanství, jednoduše utřít, umlčet nebo, jak svůdné, jejich stížnost bagatelizovat či zamést pod koberec. Co je jim do nějakých nespokojených vdov, oni mají důležitější věci na starosti než se zabývat rozdělováním jídla. Oni jsou lídři vyvolení samotným Kristem, co je jim do nějakých kverulantských ženských … Apoštolové však berou nastalou situaci vážně, vyhodnotí, že je třeba ji řešit – a jak? Se zapojením ostatních věřících a zejména, s pomocí Ducha svatého. „Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků“ - hlas a názor řadových členů (a v té době jich bylo už několik tisíc) je pro ně důležitý. Předloží jim svůj návrh, ne autoritativně, ale dokáží jej vysvětlit a obhájit: „Vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti …“ Ne my mocí své autority, vy vyberte a ze svého středu, tj. ať jsou jedni z vás, vy je vyberte (tak funguje demokracie) a my je svou mocí (propůjčenou samým Kristem) ustanovíme (delegujeme, pověříme). Není bez zajímavosti, jaké jsou požadované předpoklady pro kandidáty: mít dobrou pověst – tu lze získat jen čestným, poctivým jednáním a být plni Ducha a moudrosti (to není o dosaženém stupni vzdělání, ale o spravedlivém, pokorném jednání a o pevných, morálních zásadách).

Pokud lidé cítí, že jsou bráni vážně (že je vrchnost nepřehlíží a nepodceňuje) jsou schopni velkých činů a nasazení. „Ten návrh se zalíbil celému shromáždění.“  A jsou to oni, ti ostatní, kteří si sami zvolí své zástupce, zde vyjmenované, a postaví je před apoštoly. „A oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Je vidno, apoštolové dobře ví, jaká je jejich úloha. Vést, nikoli silou, ale mocí Ducha (Zach 4,6) a vkládat ruce, tj. světit. Předávat pravomoce, nikoli si uzurpovat všechnu moc. (Princip subsidiarity.)

Závěrečná věta mluví o tom, jaké jsou plody uváženého a promodleného jednání Kristových apoštolů: „Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.“

V této pasáži ze Skutků apoštolských je možná (alespoň dle mého mínění) skrytý klíč k řešení současného ztrátu kreditu církve ve společnosti a úbytku duchovních povolání. Tj. naslouchat hlasu Božího lidu, modlit se a nechat se vést Duchem svatým, nikoli partikulárními zájmy a zarputile konzervovat zastaralé, nefunkční modely pastorace. (Tady mluvím sám za sebe, nechť je mi odpuštěno.)

Od Skutků apoštolských se přenesme k evangeliu. Je dobré si uvědomit, kdy Ježíš tato slova pronáší: při Poslední večeři, v předvečer své smrti. Atmosféra je tísnivá, Ježíš oznámil svůj odchod z tohoto světa a učedníky přepadl strach z nejisté budoucnosti bez milovaného Mistra. Cítí se ztraceni, snad i zrazeni (zrazen byl především Ježíš, vždyť Jidáš už odešel do tmy, aby zinscenoval Ježíšovo zatčení) a proto jim Ježíš říká ona slova povzbuzení: „Ať se vaše srdce nechvěje!“  a poté ukazuje na prostředek jejich spásy; je jím víra; víra v Boha Otce a víra v něho samého, Božího Syna, který sice odchází, ale proto, aby jim „připravil místo v domě Otce“, v domě, kde „je mnoho příbytků“. 

Mnoho příbytků – tedy místa bude dost pro všechny; pořadník na byty (podle naší terminologie, pamětníci ví, o čem mluvím) se nebude rozdělovat podle zásluh, nebo na základě známostí, protekce. Cestou do domu Otcova je sám Kristus: „Já jsem cesta, pravda a život!“

Ona cesta je cestou následování, cestou víry v Ježíše, který je sama pravda, která dává život. „Já jsem cestou, protože zjevuji pravdu, která dává život!“ „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ A protože apoštolové zjevně nerozumí: „Pane, ukaž nám cestu, ukaž nám Otce …“, pokračuje: „Kdybyste znali mne, znali byste Otce … Kdo viděl mne, viděl Otce … Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně …“

Věřte! Víra v Božího Syna je cestou k Otci. Ježíš se ztotožňuje s Otcem: „Já a Otec jedno jsme!“ a odkazuje na skutky, na činy, jež konal; na všechna ta zázračná uzdravení, kterých byli svědky. Když nejste schopni uvěřit v mé božství, tak uvěřte alespoň pro skutky a činy, jimiž se projevilo. Pro skutky, které přece přesahovaly rámec přirozeného. Věřte!

Víra učedníků – (a stejně i naše) se nezakládá na abstraktních pojmech, ale na uchopitelném, poznatelném. „Věřte aspoň pro ty skutky!“ Mohlo by se zdát, že učedníci jsou proti nám ve výhodě. Oni viděli živého Ježíše, který konal mimořádné skutky. My ale, na rozdíl od nich máme poznání, my víme o Kristově vzkříšení, o jeho Nanebevstoupení. My máme za sebou dvě tisíciletí, kdy můžeme v dějinách lidstva zřetelně číst Boží rukopis. A i v životě každého z nás můžeme objevit nesčetné Boží skutky. My je zpravidla smeteme ze stolu s tím, že to byly náhody – ale v našem životě, v životě jako takovém, v existenci celé Země, co víc, vesmíru, není nic nahodilého. Ve všem můžeme poznávat Boží vůli. A jejím nositelem, jejím vykonavatelem, je Ježíš, Syn Boží.

Nemůžeme poznat a pochopit všechny přírodní zákony, rozumět astronomii, fyzice, biologii. To ani není v silách člověka. Snažme se rozumět sami sobě, pochopit bližní kolem sebe, vcítit se do jejich situace. Orientovat se ve svém mikrokosmu. Průvodcem na naší cestě životem; učitelem při hledání pravdy, je sám Ježíš. I nám říká to své: „Neboj – nebojte se!“ Ukazuje nám na Otce a slibuje nebeský domov. Co víc si přát?

Jiří Vojtěch Černý