17.02.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Co pokládáme za nejdůležitější v našem životě?

Co pokládáme za nejdůležitější v našem životě?

Jer 17,5-8

1 Kor 15,12.16-20

Lk 6,17-26

6. neděle v mezidobí

Dnešní biblické texty jsou postaveny na, řekněme, protikladech. A to ne ledajakých, ale pěkně vyostřených. Jen pro připomenutí – ve starozákonním Jeremiášovi proti sobě stojí ti, kdo jsou „požehnaní“ a proti nim „prokletí“. U evangelisty Lukáše ti, kdož jsou „blahoslavení“ proti těm, jim je určeno nekompromisní „běda“ – a půjdeme-li do důsledků, i druhé čtení z apoštola Pavla v sobě protiklady nepřímo skrývá: ti, kdo uvěřili, žijí v naději; ti, kdo v Krista a jeho vzkříšení nevěří, jsou nejubožejší ze všech lidí.

Pokaždé jsou použita velmi silná slova, jež ve svém absolutním důsledku znamenají buď život, nebo smrt. Spásu, nebo zavržení. Vykoupení, nebo zánik v prachu a zapomnění. A právě proto, že jde o tak silná tvrzení, nadto s tak dalekosáhlými důsledky, stojí se za to u těchto slov zastavit. Protože - co je tím, co od sebe takto vyhraněně odděluje tyto dva tábory, lid povolaný k blažené věčnosti, či ubožáky odsouzené k duchovnímu zániku? Vždy totéž – jejich vlastní rozhodnutí, jejich volba. (A tak je to se vším v našem životě, nejme determinovanými loutkami, ale lidmi svobodnými, obdařenými rozumem, city a vůlí, kteří mají na to, se správně rozhodnout. Náš osud je v našich rukách, není nám vnucován zvenčí, jsme aktivními scénáristy svého života, ovšem, také se vší zodpovědností, která z toho vyplývá.) Buď přijetí Boha – posléze Ježíše, jako Pána svého života a evangelia jako svého životního programu, nebo snaha stačit si na život sám, bez Boha, bez druhých; určovat si své hranice, svoji morálku sami, a ve své podstatě nevěřit nikomu a ničemu, (a nemilovat nikoho) krom sebe sama.

Pojďme však popořádku. Jeremiáš v prvém čtení stojí před těžkým úkolem - přesvědčit neústupné, na své síly a nedobytnost Jeruzaléma spoléhající, souvěrce, aby se vzdali babylonskému králi a tak zachránili sebe před deportací a město před zničením. Oni však, raději uposlechnou falešných proroků a Jeremiáše jako vlastizrádce umlčí. Spoléhají se na sílu opěrných městských zdí, na vnější okolnosti. Na co, či koho, naopak nespoléhají, je Hospodin. Nechtějí vidět souvislost mezi svým lehkověrným jednáním, a Hospodinovými přísliby. Právě touto svoji trestuhodnou zaslepeností donutí Jeremiáše k použití tak silných výrazů, jako „Požehnaný člověk“- tj. ten, který doufá v Hospodina a spoléhá na něho a „Prokletý člověk“ – tj. ten, který spoléhá sám na sebe a na ostatní lidi. Který svůj přízemní pohled nepozvedne s důvěrou a prosbou k Bohu a opájí se falešnou představou, že si vystačí sám. Jeremiáš je ve své řeči ovlivněn dobovým chápáním práva, ve kterém ten, kdo by porušil smlouvu, nejen, že ji jako takovou zneplatnil, ale co víc, bude odsouzen. Jde-li o smlouvu s Hospodinem, pak ten, který život dává a žehná životu, může ho i vzít, nebo, což je ještě horší, jako smrt za živa, člověka proklít. Posun proti dobovému uchopení práva je však v tom, že je to sám porušitel zákona, kdo nad sebou vynáší ortel – on sám se buď stane suchopárným stromem v pustině odsouzeným k zániku, nebo tím, že svou důvěru vloží v Hospodina, v jeho slovo a přísliby, bude stromem čerpajícím svoji sílu a plodnost z vody, této nositelky života. Bude zeleným, bude plodným. Bude požehnaným, protože požehnaný doufá v Hospodina; zatímco ten, kdo pohrdne Bohem, a svoji naději, svůj život vloží do rukou pouhého člověka a vlastní svévole, se odsuzuje k prokletí a zániku.

Podobně jako Jeremiáš, sestupuje o půl tisíciletí později z výše hory i Ježíš, aby také on sdělil na adresu svých posluchačů to své: „buď a nebo“.

Lukášova „blahoslavenství“ jsou (podobně jako jeho verze Otčenáše) střiženy z hrubšího sukna. I ona jsou sice postavena na již zmíněných protikladech - nejprve ono, uchu lahodící: „blahoslavení jste, kdo …“ a hned poté: „Běda vám, vy …“ Jenomže, a v tom je ta potíž: blahoslavení jsou ti, kterým se v plnosti jednou dostane toho, čím zde, ve světě - ale z vlastní volby a dobrovolně - strádají. A bídní, zasluhující varovné Běda vám!, jsou ti, kteří si v uspokojování svých čistě lidských potřeb a svého zbytnělého ega, chtějí vytvořit svůj bezcenný ráj už zde na zemi, zatímco navenek náročným životem zde a věčnou blažeností v nebi, bláhově pohrdnou. Jediným kriteriem je tedy opět volba - mezi dobry pozemskými a sebestřednou pýchou; či mezi náročnými dobry duchovními (morálními) a důvěrou v Ježíše, který dá v posledku našemu lidskému neřádu svůj vpravdě spravedlivý a božský řád. Ovšem takový řád, který nám, zpohodlnělým a neochotným k jakékoli oběti, příliš nesedí. Co je to za zvláštní pravidla, aby šťastni byli ti, kteří nic nemají, kterým kručí v břiše hlady; ti, kteří mají oči plné slz, jsou vyčlenění, pronásledovaní, tupení, vysmívaní a pronásledovaní. A naopak - vysmátí bohatci, vychvalovaní, adorovaní lháři, ti že by měli poslouchat varovné běda?! Jak může „normální člověk“ přijít s takovým životním programem? Vždyť je to nesmysl!

Opravdu? Kolikrát dějiny spásy už dokázaly, že se Ježíš nemýlil, že nemluvil do větru. Že jeho slova, která tak provokovala a tahala za uši, se ukázala jako pravdivá, zatímco naše lidské jistoty a pragmatický rozum, dostaly na frak. Jenomže – jsme my lidé vůbec poučitelní? (Při každodenních zprávách a po každých volbách o tom pochybuji…) Troufám si tvrdit, že jsme stejně nepoučitelní, jako Kristovi oponenti tenkrát v Judeji, stejně jako křesťané v Korintu, kterým píše svůj naléhavý list sv. Pavel. Ano, my, kteří si říkáme „křesťané“, nejsme o nic méně moudří, než naši předchůdci. Stále raději a ochotně nasloucháme prázdným slibům falešných proroků, kteří nám slibují ráj na zemi; namísto, abychom naslouchali třeba jen zdravému rozumu, či hlasu svého svědomí. A tak i na naši adresu by mohl v mnohém říci Ježíš své „Běda vám“.

Možná by nám neškodila taková malá inventura naší víry – zda opravdu věříme v Krista pro nás ukřižovaného a vzkříšeného. Nebo našich priorit podle Kristových blahoslavenství. V pokoře (protože pokora je přijatou pravdou o nás samých) si probrat na čem nám v životě opravdu záleží. Co pokládáme za nejdůležitější v našem životě? A pokud skončíme jen u plné peněženky, plného břicha a prázdných slov a slibů, pak by věru stálo za to, se nad sebou samými zamyslet. Nenechat si namlouvat ideology zla, že jsme přece dobří, máme se, a ještě budeme mít líp. Že vsadit na vnější úspěch podle měřítek tohoto světa, je cestou do ráje. Vždyť, stačí přece tak málo. Zříci se zdravé soudnosti, každodenního boje se lží, jež se tváří jako „svatá pravda“, s neláskou, která se podbízí jako to „nejlepší dobro“, které pro nás (pro nás?) soudobí spasitelé chtějí… Držme se víry předků, držme se zdravého rozumu a neztrácejme důvěru v to, že Bůh, jedině Bůh, je pravý Otec, kterému na nás záleží. A že cesta do nebe je zkrátka cestou dlážděnou utrpením, nedostatkem, nespravedlností, sebezáporem a nejednou obětí pro druhé; („Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne“) zatímco tobogan do pekel je pozlacený mamonem, lží, umně maskovanou zlobou a záští a velkohubou pýchou. Vzpomeňme na Jeremiášova slova o lidech požehnaných a proklatých, až budeme volit mezi láskou a pravdou či podbízivou lží a nenávistí. Mezi tím, co je od Boha a tím, co je pouze lidské, byť se tváří jako všemocné. Prosme o dar moudrosti, o dary Ducha sv. a vezměme si za svou dnešní odpověď žalmu: „Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru