Co je naším bohatstvím?
Kaz 2,21-23
Lk 12,13-21
18. neděle v mezidobí
Určitě všichni znáte úsloví o tom, že „do hrobu si nikdo nic nevezme“, nebo, obsahově stejné: „rubáš kapsy nemá“. A toto úsloví mi vytanulo na mysli nad podobenstvím dnešního evangelia. Konkrétně nad oním: „Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude, co jsi nashromáždil?“ Slova určená boháčovi, který má víc, než dost a chce ještě více. A tak hromadí, a když už nemá kam hromadit, tak si staví novou stodolu, a – pak se mu dostane od Hospodina onoho nelichotivého: „blázne“. Honíš se, mamoníš – a přitom – „zaklepeš bačkorama“ a tvůj majetek připadne jiným. Nic, dočista nic, si sebou na ten „druhý břeh“ nevezmeš. My tohle všichni víme, a přece: kolik střádálků, závisláků na majetku i zlodějíčků je kolem nás. Nebo požitkářů, nezodpovědných užívačů si života pod heslem „Carpe diem“, či reklamním: „Nevaž se, odvaž se“. Nic proti užívání si života, máme jen jeden a je třeba jej prožít naplno, ale ne nezodpovědně a sobecky.
Abych se však přidržel evangelia – Kristus toto podobenství neříká, aby ukázal pouze na pomíjivost věcí a nevyhnutelnost smrti, ale jako odpověď těm, kdo jej chtějí zatáhnout do svých sporů a hádek o dědictví. „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se se mnou rozdělil o dědictví.“ Jistě, správné a spravedlivé je, rozdělit se o dědictví, ale na straně druhé – kolik rodin už rozdělilo právě dědictví, majetek i bezpráví a chamtivost. Rodinná pouta, vzájemná láska už tolikrát vzaly za své, když šlo o majetky, baráky a kdoví co ještě. Přitom – žádný majetek nemá takovou hodnotu, jako láska a vzájemné vztahy mezi dětmi, rodiči, sourozenci. Ne nadarmo Ježíš říká ono: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí.“ Chamtivost, sobectví, ty dokáží rozbít každý vztah, a to nejen mezi lidmi, ale i mezi člověkem a Bohem. Chamtivost zužuje životní obzor, činí lidi bezcitnými a bezohlednými. Chamtivost, lakota proměňují lidská srdce v kámen, vnáší do vzájemných vztahů závist, zášť; dusí radost a pokoj, ničí milosrdenství, porozumění a laskavost.
Život sám je tou největší hodnotou, naším největším bohatstvím. A k tomu radost, pokoj a především láska. Všechno ostatní, materiální, je tak pomíjivé.
Ostatně, o pomíjivosti mluvilo i první čtení. Asi dobře známe ono úvodní slovo: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ Ne každý však ví, jak to s onou „marností“ autor knihy Kazatel vlastně myslel. My povětšinou zůstaneme jen na povrchu toho slova; u pocitu marnosti, beznaděje, skoro až ztráty naděje, iluzí a touhy: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ Nic nemá cenu - proč se namáhat, honit, štvát? – nakonec ze všeho našeho snažení, namáhání, z našeho úsilí nezbude nic; všechno půjde vniveč, jedno jestli a jak moc, jsme se snažili. To je sice pravda, nicméně autor těchto slov, Kazatel, („Kohelet“, něco jako „shromažďovatel moudrosti“) nepíše tato slova, aby vzal vítr z plachet našemu snažení, naším touhám a naději. To není chvála beznaděje, skepse a rezignace. Ale spíše se snaží ukázat na to, co je podstatné, důležité, stálé. (Jen pro připomínku: slovo marnost, v hebrejštině hevel, původně znamenalo cosi jako ranní opar nad hladinou, závan větru, což v přeneseném smyslu označovalo nejistou, prchavou, pomíjivou skutečnost. Říká-li se tedy v biblickém jazyce o něčem, že je to marnost, pak to neznamená zbytečnost, jako spíše cosi prchavého a nejistého, něco, co odvane, zmizí bez užitku, cosi velmi pomíjivého…)
Marností – a promarněním života, je právě ono bezbřehé shromažďování majetku. Žádná věc sama o sobě neudělá, nemůže udělat, člověka šťastným. Žádný majetek nemůže člověku zajistit spokojený, kvalitní život. Naplněním života není „hodně a ještě více mít“, ale právě naopak: rozdávat, dělit se. Radovat se s radujícími i umět plakat s plačícími. „Shromažďovat si své poklady v nebi, kde je nezničí rez a mol, kde jej nikdo nerozkrade.“ Protože, jak výše řečeno, do hrobu si beztak nic z toho věcného, materiálního, nevezmeme.
A přece - my do hrobu nemusíme, a ani bychom neměli, jít s „prázdnýma rukama“. Co je naším bohatstvím? Co přemáhá smrt a dává svobodu? Láska! Nic než láska ve svých nepřeberných projevech – ať láska milenecká (ta nás napadne nejdříve, ale na té život nestojí), mateřská, bratrská. Láska k Bohu i ke všem lidem. Nezištná, milosrdná, odpouštějící, velkorysá, chápající, soucitná a laskavá. Láska. Nic nemá větší hodnotu, nic nás nedoprovodí za hranice věčnosti, než láska. Pachtit se za čímkoli jiným, je vskutku marností a pomíjejícností.
Jiří Vojtěch Černý
