31.05.2013, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Co by si pomysleli vnuci?

Co by si pomysleli vnuci?

Jednou za čas se secesní příbytek bohyně Thálie v našem okresním městě rozzáří stovkami žárovek, dovnitř vcházejí ženy ve večerních toaletách, zavěšené do rámě muže svého srdce nebo života, kteří se samozřejmou galantností s úsměvem pomáhají své dámě z kabátu, nenuceně konverzují o hereckém obsazení nového divadelního kusu a zdraví se lehce zemanovským nachýlením hlavy s ostatními členy tohoto vznešeného fan klubu. Byl jsem svými dětmi vylosován, abych postoupil přes biletářky, šatnářky a uvaděčky až do lóže skvostného Kotěrova kamenného stánku umění v Prostějově a usedl do sametového křesla, kde ve finále líbají člověka múzy. Jedné věci si ale tentokrát návštěvník nemohl u šaten, na chodbách ani v hledišti nevšimnout. Totiž věkového průměru diváků. Nezasvěcený pozorovatel by si mohl myslet, že okolní domovy důchodců uspořádaly hromadný zájezd na písničky Karla Valdaufa nebo na Evu a Vaška. A jak osvětlovač pustí švenk na forbínu a relé pomalu zhasne světla v sále, zazní esta esta , křídlovka vystřihne břeskným hlasem první tóny známého „Už troubějí“ a bábinky a dědové přivítají herce frenetickým potleskem. I stalo se. Osvětlovač švenknul na forbínu, relé pomalu zhaslo světla v sále, zazněly první všem dobře známé tóny hudby a bábinky a dědové přivítali herce frenetickým potleskem. Potud nic překvapivého, zdálo by se. Ale jen do okamžiku, kdy jste si s němým úžasem uvědomili, že divadlem nezní dechovka na dvě doby, ale silou sto decibelů se z reprobeden valí proslulý Perný den od Beatles a na pódiu na tuhle hudbu tančí dvacet mladých tanečníků a tanečnic moderní balet a pohybové kreace. Hodinu se pak z reproduktorů linulo nepřetržitě to nejkrásnější od Beatles, co dali světu v šedesátých letech - She loves you, Help, Yesterday, Let it be, Michelle a spousta dalších nádherných kusů včetně nesmrtelné Kapely klubu osamělých srdcí seržanta Pepře. A když pak v závěru při jedné písničce zničeho nic zaznělo pět výstřelů Marka Chapmana, při následujícím Lennonově Imagine brečela snad polovina babiček. I když možná jejich důchodový věk lehce mate, v šedesátých letech, když John zpíval o Lucii na nebi s diamanty, jim bylo patnáct a šílely pod pódiem stejně jako dnes fanynky Miro Šmajdy v Superstar. Bylo to úžasné připomenutí krásné muziky, podtržené skvělým tancem na pódiu. A to byla teprve polovina vystoupení. Po přestávce, kdy diváci (mnozí s francouzskými holemi) korzovali po chodbách nebo upíjeli Frankovku u bufetu, přišel ještě větší nářez. Fredie Mercury a Queen. Narozdíl od Beatles, kde písnička má dvě, maximálně tři minuty, to byly dlouhé hudební koláže a balet s vášní Carmen. Zkrátka zážitek hudby, pohybu a světla, jaký se jen tak nepotká. Musím dětem dodatečně poděkovat, že je napadlo udělat staříkovi radost. Trefili do černého. Jedna věc mi tak přišla na mysl, když jsem se okolo sebe při těžkém rocku Queenů díval, jak diváci tleskají, dupou a na závěr i pískají. Co by si asi o těch staroušcích, co mají přece už jenom sedět na zápraží, pomysleli jejich vnuci?

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru