03.10.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"

"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"

Gn 2,18-24

Mk 10,2-16

27. neděle v mezidobí

První kniha Písma svatého – Genesis (= narození, původ, stvoření) je plodem tisícileté, ústně předávané tradice, která se snažila vysvětlit skutečnost Vesmíru, života, člověka i jejich vzájemné vztahy. Je dílem své doby (první redakce cca 900 př.Kr.) – jeho myšlení, představ, jazyka. A přece – ač používá, příměrů, podobenství, alegorií, je dílem geniálním. Po úvodu, ve kterém se vyrovnává se stvořením světa, přichází na řadu existence živočichů a vrcholného představitele živočišné říše – člověka. „Učiňme člověka.“. Hebrejský pojem A´dam je slovem s hromadným významem. Není jménem, jak jej známe my, ale je čímsi jako hlína, humus. Zatím není pohlavně určený – je adamem – člověkem. Jeho priorita je dána (teologicky tím, že je stvořen k Božímu obrazu) v textu tím, že právě člověk má pojmenovat všechno ostatní zvířectvo, rovněž „uhnětené z hlíny“. To je významná poznámka, kterou je vyjádřena zjevná nadřazenost člověka v díle Božího stvoření: „Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval.“ A člověk se činí – ovšem, podle mentality Orientu: dát někomu jméno, znamená mít nad ním moc; co víc, stát se jeho majetkem. Bůh tím, že ukládá člověku pojmenovat všechno stvoření, předává mu tak moc, kterou nad ním má. A současně – tím, jak je „poznává“, zjišťuje, že v žádném živém tvoru nenalézá vhodného partnera – pomocníka. Nejspíš bolestně zjišťuje svoji osamělost. A tak do díla opět vstupuje Bůh a zahalí člověka spánkem. „Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem.“ Bůh seslal „hluboký spánek“. To nebyla první „narkóza“ v dějinách, spíše skutečnost, že Bůh tvoří v tajnosti. Do svých záměrů, i do Boží dílny, nedává člověku nahlížet. (Tápajíc, bude člověk další staletí a tisíciletí, pomocí stále sofistikovanější vědy, Boží dílo poznávat - a přece, troufám si tvrdit, nikdy zcela nepronikne do tajemství Božího stvoření.) Bůh dá vzniknout z těla člověka – muže, jedinému tvoru v živočišné říši, který je mu rovnocenný, podobný; který je jeho protějškem a který mu jediný může být partnerem, pomocníkem, společníkem.

Bez zajímavosti a významu není ani část mužova těla, orgán, z něhož je žena utvořena. Žebro. Tak zní tradiční překlad. V bibli je užito hebrejské slovo „cela“. Znamená cosi jako bok, boční stěnu – ne však každého předmětu. Vztahuje se na boční stěnu archy úmluvy, svatostánku v chrámu. Je tedy v tomto duchu člověk posvátným – ale ovšem, vždyť je stvořen Bohem k jeho vlastnímu obrazu. A člověk-muž, když „pozná“ ženu, toto Boží dílo náležitě ocení: „zvolal: to je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla“. To je konečně partner ze stejného těla. (V originálu masa.) Je mi rovnocenný a přece jiný – je mým protějškem. Navzájem se doplňují, vytvářejí integritu jednoho stvoření, a přece – je zde polarita. Polarita muže a ženy; otce a matky: „Jako muže a ženu je stvořil“.

Stejně, jako všechno živé předtím, i žena je mužem pojmenována, stává se mu-ženou, manželkou. V druhé verzi stvoření – (v První knize Mojžíšově jsou dvě verze) – je nazvána Evou - Živou, matkou všeho lidstva. Její podřízenost muži (pouze biologická, nikoli sociální) je zde dána tím, že ji muž pojmenovává, stejně jako předtím pojmenoval všechny živé tvory.

Celá starozákonní pasáž je uzavřena větou hlubokého významu, větou, která v sobě skrývá podstatu vztahu muže a ženy jako manželů: „Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.“ V této větě je ukryta celá matrimologie (věda o manželství) a sama by dala na celou studii. (Tato kultovní věta je velmi pěkně rozebrána v díle manželů Trobishových: „Dva středy, však jeden kruh“).

Tato citovaná věta z první knihy Mojžíšovy posloužila Kristu v evangeliu jako argument proti provokaci farizeů. „Smí se muž se ženou rozvést?“ Opět usilují o to, dostat Ježíše do úzkých, ten jim však poukáže na nezpochybnitelnou větu Mojžíše ze Zákona. „Co vám přikázal Mojžíš?“ „Mojžíš dovolil …“ Ano, dovolil. Proč? „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz.“ To je to podstatné – tvrdost jejich srdcí. Nejde jim ani o Mojžíše, nejde jim ani o lásku mezi mužem a ženou. Jde jim o to, nalézt si potřebnou právní kličku, aby se mohli vyvléci z odpovědnosti, kterou trvalý a z podstaty věci a samého stvoření, nerozlučitelný, vztah muže a ženy přináší. „Na začátku při stvoření Bůh učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden.“

Kristus se odvolává na výrok Zákona o jednotě, o nerozdělitelnosti vztahu, spojení, přilnutí (v originálu doslova přilepení) muže a ženy. Jednotě dvou, kteří tvoří jedno tělo. Tuto jednotu nemá právo člověk rozbíjet, je to jednota Bohem daná člověku od počátku. Jednota dvou, kteří tvoří jedno tělo. Jednota muže a ženy, kteří k sobě nerozlučně – a nerozlučitelně, patří. Jednota Bohem chtěná. „A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

Ježíš, který je ztělesněným milosrdenstvím, zde používá nekompromisní imperativ. Proč asi? Protože biblický rozlukový list, stejně jako soudobý rozvod, nejsou Božím záměrem, ale projevem „tvrdosti našich srdcí“. Tvrdosti, necitelnosti, sobectví, nezodpovědnosti, která ničí posvátný vztah muže a ženy. Vztah, který nemá v živočišné říši podobného, stejně jako není pro muže jiného protějšku a pomocníka, nežli žena. To jsou danosti, které nelze zpochybňovat četností výjimek. „A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru