25.07.2021, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Člověk vlastní jen to, co dokázal darovat

Člověk vlastní jen to, co dokázal darovat

2 Král 4,42-44

Jan 6,1-15

17. neděle v mezidobí 

Dnešní evangelium z pera evangelisty Jana, před námi otevírá úchvatnou šestou kapitolu, jejímž ústředním motivem je zázračné nasycení zástupů rozmnoženými chleby. Dříve však, než se ponoříme do tohoto úžasného dobrodružství Boží velkorysé lásky, podívejme se na prvé, starozákonní čtení. I ono hovoří na podobné téma. V druhé knize královské vystupuje velký prorok Hospodinův, Elizeus. (hebr. „Bůh pomohl“ – u semitů vyjadřuje jméno charakteristiku jeho nositele). Jeho příběh se odehrává v 9. stol. na pohanském území, které ctí boha Baala, a nadto v období velkého hladu. Tu přichází jakýsi nejmenovaný muž a přináší, jako dar Božímu muži, prvotiny úrody ječmene, dvacet chlebů - lépe by bylo říci, placek. To je pro jednoho člověka dost k nasycení, ale zhola nic pro stovku lidí, která Hospodinova proroka provází. Elizeus nezaváhá, ale přikáže: „Dej to lidem, ať se najedí!“ A reakce služebníka: „Jak mám tohle dát stovce lidí?“ To je logická reakce. A teď nastupuje projev hluboké víry, jakési samozřejmé Elizeovy důvěry v Boží pomoc. „Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst a ještě zbude.“ A skutečně, stalo se - Písmo říká: „Najedli se a ještě zbylo podle Hospodinova slova.“

A nyní se přenesme o několik století dopředu, ke Kristovu jednání v dnešním evangeliu. I zde se děj odehrává v polopohanském prostředí, v nehostinných horách, a zástupy lidí, které jdou za Ježíšem, jsou docela lidsky a obyčejně hladoví. Ježíš si je vědom jejich lidské potřeby jíst, a tak říká svým apoštolům: „kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ A opět, navenek logická odpověď apoštola Filipa: „Ani za 200 denárů jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Filip smýšlí prakticky, tisíce lidí nelze nasytit s prázdnými kapsami a v pustině, kde není možné koupit chléb. Pak upozorní další z apoštolů, Ondřej: „Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale, co je to pro tolik lidí?“ Opět logická, věcná poznámka. Oba blízcí Kristovi apoštolové zjevně ještě nedorostli ve víře a důvěře v Božího Syna. Ten se nejprve ujímá úlohy organizátora, pokynem k apoštolům: „Postarejte se, ať se ti lidé posadí!“ Neboli: rozsaďte zástupy, vneste do chaotického zástupu pořádek a řád a nebojte se, že by Bůh nemohl i z vašeho mála nabídnout dost pro všechny…

Pět chlebů a dvě ryby - jídlo s bídou pro jednoho, pak roste a množí se v Jeho rukou tak, že je dost pro všechny. (Jestliže tam bylo přítomno 5000 mužů, pak jistě neméně tolik bylo i žen a dětí.) Ježíš koná zázrak, ale, a to je důležité, jeho předání lidu, jeho rozdělení, přenechává apoštolům. Připravuje tak apoštoly, budoucí biskupy prvotní církve, na jejich službu. Být těmi, kdo přináší chléb hladovým, kdo sytí nejen tělo, ale i hladové duše, chlebem Božího slova a Eucharistie. Dává, řekli bychom, školení budoucím představitelům církevní hierarchie, vždyť oni to budou, kdo po Kristově odchodu budou dále rozdávat chléb života, křtít v prameni vody živé, učit, kázat, uzdravovat. Rozdávat - to je tedy úloha Kristových služebníků. A jaká je úloha Božího lidu? Očekávat. Posadit se! Navenek pasivně si sednout si do trávy a čekat! Kristus nechce po zástupech, aby začaly žebronit o zázrak, aby lidé v modlitbě zdvíhali ruce k nebi. Chce toliko, aby byli připraveni! V tom je také skryto určité znamení. Chce-li člověk od Boha něco přijmout, musí se nejprve připravit. S důvěrou očekávat, a to třeba i věc zdánlivě nemožnou, snad až nesmyslnou. Neudělali jste už někdy sami podobnou zkušenost? Nevšimli jste si, že teprve až ve chvíli, kdy jste zanechali horečného úsilí, kdy jste se přestali spoléhat sami na sebe a konečně jste si přestali dělat nekonečné a zbytečné starosti; kdy jste se prostě zastavili a s důvěrou se zahleděli k nebi, Bůh začal jednat?

A konečně ještě další poučení můžeme z té dnešní perikopy vyzískat. Zbylo 12 košů drobtů. Toto číslo je u všech evangelistů stejné, ačkoli se jinak v počtu chlebů a přítomných liší. Můžeme v něm spatřovat jednak symbolické číslo 12, které bylo pro Židy posvátné (vždyť bylo 12 izrael. kmenů, 12 apoštolů), ale nechme teď symboliku stranou a pohleďme na těch 12 košů lidskýma očima. Viděl bych to tak, že Bůh je ve svých darech nesmírně štědrý, že vždycky dává víc, ano, mnohem více, než člověk může přijmout. Poklad Božích darů je nevyčerpatelný a tomu, kdo má, bude ještě přidáno. Boží nabídka je vždycky větší, než naše lidská poptávka. A ještě jeden závěr: Bůh sice dává nadmíru štědře, ale to neznamená, že my máme jeho dary plýtvat. Oni „sebrali ještě plných dvanáct košů zbylých kousků, aby nic nepřišlo nazmar.“ Úcta k božím darům, rozumná šetrnost (nikoli skrblictví, ale ani rozhazovačnost) ty by nám měly být vlastní. 

A tak bych si na závěr dovolil jednu výzvu: Odložme své lidské konvence vůči Bohu a plnýma rukama nabírejme z Jeho darů. Ježíš nás vyzývá, abychom byli „uchvatiteli“ Božího království. A má radost, když otevřenýma ušima a bez předpojatosti nasloucháme Jeho slovům v Písmu svatém; když přijímáme Jeho Tělo v eucharistickém pokrmu; když žijeme svůj život podle příkladu, který nám dal.

A snad ještě jeden aspekt, na, možno říci, sociální rozměr dnešních čtení. Domnívám se, že nikdo z nás (naštěstí) nezažil skutečný, fatální, hlad. Ale tím, také nevíme, co to znamená, rozdělit se o poslední jídlo. U Elizea to byl bezejmenný služebník, u Ježíše pro změnu bezejmenný chlapec, který má u sebe jídlo, ale sám má také jistě hlad. Co je snazšího, než se někde v tichosti zdekovat a tam si svůj příděl sníst? On sám by se sice nasytil, proč ne, bylo to přece jeho jídlo, ale zástupy by zůstaly o hladu. Ale oni své jídlo dali k dispozici! Rozdělili se! A tak, díky jejich štědrosti a Božímu požehnání, z něho mohli Elizeus a Ježíš učinit jídlo pro všechny.

A tak, moji milí, což si v této souvislosti položit otázku: Jsme ochotni dát k dispozici svých pět chlebů a dvě ryby? Tj., své schopnosti, své dovednosti, příp. i něco ze svého majetku? Máme odvahu své málo ztratit, lépe: obětovat, aby z toho mohli mít užitek i jiní? Aby i oni mohli důstojně žít? Takové gesto nebudeme moci uskutečnit, dokud nepřestaneme žít v novodobé iluzi, že máme na všechno právo: na své vlastnictví, ale také všechny své schopnosti a dary. Rozdělit se s druhými, dokážeme jen tehdy, jestliže změníme své smýšlení a začneme se na svět, na lidi kolem sebe, a vposledku i na sebe sama, dívat Kristovýma očima. A v Kristově světle pak poznáme, že to, co máme - a v ještě větší míře, to, co jsme - nemáme jen pro sebe, ale abychom tím posloužili svým bližním. Ono stále platí, a platit nepřestane, ono známé, že: člověk vlastní jen to, co dokázal darovat. Jestli svolíme, jestli dáme Ježíši k dispozici i to své málo, pak se budou dít zázraky, zázraky rozmnožení lásky, i dnes.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru