Čím mne inspiruje sv. Josef?
Svoji úvahu o sv. Josefovi si dovolím uvést osobní vzpomínkou. Jsem z generace, kde, co do počtu, převládala dvě křestní jména – Josef a Marie. A já jako malý jsem si říkal, že „nikdy nebudu mít syna Josefa“ – vždyť každý druhý kluk byl Pepík, Pepa, Jožka apod.
Jenomže, čas utíká rychle a rychle se mění i móda, která se nevyhýbá ani křestním jménům. Dnes už na Josefa skoro nenarazíme – a je to škoda. Protože, v jakési nevypočitatelné úměře, se spolu s jeho jménem vytrácí i to, co sv. Josef reprezentoval. A já, jak stárnu, mám postavu tohoto světce par excellence stále více na mysli, je mi čím dál bližší a více a více mne oslovuje.
Ač je o něm napsáno něco odborných knih, ba i nějaká ta beletrie (např. Stín Otce – Jan Dobraczynski), autentickým pramenem našeho poznání zůstává Písmo sv. A kolik tam najdete slov o sv. Josefu, pěstounu Páně? Jen pár! A kolik tam najdete slov Josefových? – Žádné! A přece mluví výmluvněji, než jiné, promlouvající postavy této Knihy knih. Josef mlčí - a jedná. (My zhusta činíme pravý opak: mnoho mluvíme, ale nejednáme.)
Sv. Josef – snoubenec Panny Marie (Mt 1,18-25)
Snoubenci té doby se neseznamovali na tancovačkách, více, než jejich vzájemný vztah, vládla při výběru partnerů vnější, společenská a ekonomická pravidla. Josef byl s Marií zasnouben – a co to znamenalo? Že měl cca rok na to, aby vystavěl nový dům, vybavil všechno potřebné zázemí pro to, aby jako ženich mohl přivést svoji nevěstu do společného domu. Po svatbě (která trvala až týden a hosté se počítali na stovky – a manželé ji ještě mnoho let spláceli), konečně „poznal svou ženu“ – ulehl s ní k započetí společného manželského života. (Do té doby se mohli nanejvýš vidět, ale bližší, natož intimní vztah nepřicházel v úvahu.) A teď se podívejme, co píše sv. Matouš ve svém evangeliu: Josef zjišťuje, že jeho snoubenka je těhotná! Dobře ví, že není otcem – a přece, či právě proto, že je v Písmu nazýván „mužem spravedlivým“, (Písmo sv. nemůže vystavit lepší certifikát – být spravedlivým podle Písma znamená žít s pravdou, v pravdě, podle práva, což stejně tak znamená: žít s Bohem, v Bohu a podle Boží vůle) – nezůstane u zhrzené mužské ješitnosti, (nezatrpkne, ač se může právem cítit být podveden, zrazen a potupen), neohání se morálkou – ale hledá, jak by své snoubence pomohl. Nehledí na sebe, hledí na Marii! A ve své velkorysosti jde tak daleko, že najde způsob, jak ji uchránit od veřejné potupy (a dost dobře možná i smrti). Rozhodne se vystavit ji „rozlukový list“ a podle tehdy platného práva ji propustit. Jistě jej toto rozhodnutí stálo nemálo sil, musel k němu bolestně dozrát. Vzdát se všech dosavadních plánů a nadějí. A právě – jak charakteristické pro Boží režii – teprve až dospěje k tomuto těžkému a bolestnému rozhodnutí, zasáhne Bůh shůry a ujistí Josefa, aby se „nebál vzít k sobě svoji manželku, neboť dítě, které počala, je z Ducha sv. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš.“ Sám Bůh se přihlásí ke svému Otcovství, ale současně ustanovuje Josefa před světem za Ježíšova otce – vždyť dávat jméno dítěti byla výsada otce. A sv. Josef uvěří a přijme toto Boží slovo za své … Shrnu-li – čím mne Josef oslovuje? Velkorysostí, tolerancí, důvěrou, odvahou činit nesnadná rozhodnutí, zodpovědností a schopností ustoupit se svým egem do pozadí.
Sv. Josef – opora, pečující, doprovázející ochránce, otcovství (Lk 2,1-7; 21-24)
Přijetím svého vnějšího otcovství úloha Josefa nekončí, ale naopak, začíná se naplňovat jeho nezastupitelná role mužného otcovství. On bude tím, kdo se postará o Matku před porodem – a to za extrémních podmínek daných navenek císařským rozmarem, ve skutečnosti však vyšší režií, aby se mohla naplnit Boží vůle. Dokáže se postarat o Marii na její strastiplné cestě do Betléma, zajistit ochranu a obživu, zaopatřit nejnutnější když nastává chvíle Zrození Božího Syna. Nelamentuje, nerezignuje, neutíká před obtížemi, ale se zodpovědností pravého muže se jim staví čelem. (Kolik je v dnešní populaci nezodpovědných mužů zploditelů a jak málo mužů ochránců, kteří jsou ženě a dětem vzorem, ochráncem, příkladem?) Je Marii tichou oporou, schopným postarat se i o záležitosti které přesahují zkušenosti a možnosti běžných mužů. „Vzal Marii a dítě k sobě“ – a starost a péče o ně je teď hlavní náplní jeho života, jeho existence. Spojí se s těma dvěma nejtěsnějším poutem, je „ochrannou zdí a pevným valem“, (řečeno slovy žalmu). Maria se na něho může ve všem plně spolehnout – co by za tuto jistotu mnohá dnešní žena dala!
Sv. Josef - pěstoun, hlava rodiny (Mt 2,13-15;19-23)
Nevíme, jak dlouho Svatá rodina v Betlémě pobývala – můžeme odhadovat, že šlo spíše o měsíce, než týdny. Josef se nejspíš uchytil jako řemeslník, plní předpisy Zákona (obřízka, zasvěcení v chrámě); vzorně se stará o svoji rodinu – až do té doby, než se v šílené hlavě Herodově zrodí ďábelský úmysl povraždit všechny betlémské chlapce. A je tu zase sen – a Boží pokyn ve snu: „vstaň, vezmi své dítě i matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, až ti řeknu“. Josef nezaváhá ani na chvíli, nejspíš ani nečeká na rozednění, a pokyn daný ve snu okamžitě vyplní. Tak svoji rozhodností, poslušností Boží vůle zachrání dítě i matku a unikne Herodově léčce. To není maličkost, ani samozřejmost. Stát se jen na základě snu utečenci, vyhnanci, psanci. S prázdnýma rukama se vydat na dlouhou cestu, jít do neznáma. A pak, v Egyptě, v daleké cizině, vybudovat pro rodinu domov a živnost, starat se, být živitelem a ochráncem; oporou Marii a vychovatelem Ježíši. Jaký to musel být vzor pravého mužství. A co všechno si musel odepřít, čeho se vzdát, pro rodinu, kterou mu svěřil sám Bůh. A dnes - kolik mužů je ochotných vzdát se svých plánů, ambicí, kariéry, koníčků, pohodlí a bezstarostného života, pro svou rodinu. Kolik slabošských mužů si žije svůj nezávazný singl život; využívá svých matek; opouští těhotné ženy, případně i děti? Kolik nezodpovědných a nezralých mužů se pro své sobectví zřeknou své jedinečné chlapské role?
Sv. Josef – pěstoun Páně, hlava Svaté rodiny (Mt 2,19-23)
A sv. Josef naposledy – po nejspíš několika letech v Egyptě přichází opět sen, v němž Hospodin Josefovi oznamuje, že se může vrátit do země svých otců, že tomu, jehož mu svěřil do péče, už nehrozí vnější nebezpečí. A opět balení, daleká cesta a budování nového domova. Josef už není nejspíš žádný mladík (a pak, průměrná doba života byla kolem 50 let), nejde tedy o žádnou maličkost opět začínat od nuly a vybudovat nový domov, novou živnost. Zajistit rodině základní potřeby, Ježíšovi vzdělání a naučit jej řemeslu. A Josef mlčky a s láskou plní svoji úlohu, roli, kterou si nevybral, ale která mu byla svěřena a on ji se vším a bezvýhradně přijal.
Dále už Písmo sv., zdroj našeho poznání sv. Josefa mlčí. A přece – zanechalo nám v jeho postavě úžasný (a jen těžko překonatelný) vzor pravého muže – zodpovědného, pracovitého, obětujícího se. Vědomého si svého místa a pevně stojícím za svým rozhodnutím, pečujícím o svou rodinu. Skromným, tichým, mužným. To jsou vlastnosti, které mne na sv. Josefu oslovují. Které mne inspirují (i kněžství je přece otcovstvím), a které bych přál objevit i dnešním mužům. Příklad sv. Josefa je příkladem toho, jaký by měl být pravý muž. A já bych si moc přál, aby sv. Josefa jako svůj osobní vzor objevilo co nejvíce mužů. Vždyť dnešní virtuální svět nám nenabízí žádné potřebné vzory – a to, co nabízí, je spíše karikaturou mužství a zodpovědnosti. Pokud přijmeme za svou pakulturu reklam a hédonismu „nevaž se, odvaž se“, pak si koledujeme o degradaci a degeneraci všeho lidského v nás. A následky mohou být velmi tragické.
Jiří Vojtěch Černý