01.04.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Christus resurrexit! Kristus vstal z mrtvých!

Christus resurrexit! Kristus vstal z mrtvých!

Jan 20,1-9

Hod Boží Velikonoční

CHRISTUS RESSUREXIT! KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH! - to je hlavní motiv dnešního dne, dnešní mše sv., celé velikonoční doby, která je před námi a domyšleno do nejzazšího důsledku, je to i leitmotiv našeho života. Vždyť od Kristova Vzkříšení se odvíjí i naše víra a naděje na naše vzkříšení. Dovolím si připomenout slova sv. Pavla: „Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás!“ (1 Kor 6,14) A že Kristovo Vzkříšení není žádná pohádka, zbožná fikce či opium pro pošetilé uvěřivší, to dosvědčují slova Písma, dnes konkrétně v prvém čtení ze Skutků apoštolských, kde Petr podává zásadní svědectví svého života: „My jsme svědky toho, co konal… ale pověsili ho na dřevo a zabili. A Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal…!“ Toto svědectví učedníků, těchto bezprostředních svědků, nelze zpochybnit. Kristus skutečně vstal z mrtvých!

Všechno začíná onoho nedělního rána. Nejprve přichází ke Kristovu hrobu ženy. To také není nic neobvyklého. Ženy často předchází muže, jsou první tam, kde muži „rozumně“ vyčkávají. Zůstali s Ježíšem pod křížem, a jsou i těmi, kdo ještě za tmy vycházejí, aby tělo milovaného Pána pomazaly. Vychází za tmy – a tma je i uvnitř jejich srdce, ony viděly bezvládné Kristovo tělo a očekávají v hrobě mrtvého. Vychází z temnot, ale uvítá je světlo otevřeného hrobu. Marie Magdalská, rozrušená a zmatená, běží učedníkům oznámit tu nepochopitelnou zvěst. „HROB JE PRÁZDNÝ!“

A co na to učedníci? Petr už nečeká, konečně začne jednat a rovněž běží, spolu s Janem, k hrobu. Jan je však mladší, proto doběhne dříve. (Další, významnou maličkostí je to, že Jan toliko nahlédne do otevřeného hrobu, ale vyčká staršího Petra, respektuje jeho vůdčí postavení a jeho věk.) Petr vstoupí do hrobu a chová se racionálně. Prohlíží plátna, zjistí, že rouška, která původně ležela na Ježíšově hlavě je složená – kdyby někdo odnesl Kristovo tělo, dal by si práci se snímáním a skládáním roušky? Nicméně Petr skončí u nevysvětlitelného. Tělo Pána Ježíše je pryč! Teprve potom vstoupí i Jan. Jeho pohled je pohledem lásky. I on hledí do prázdného hrobu – a přece vidí. Jan je očitým svědkem, je tím, který se v evangeliu sám nazývá „druhým učedníkem, kterého Ježíš miloval“. A je také tím, „který VIDĚL a UVĚŘIL.“ Vidí a uvěří! To je možné jen tomu, kdo miluje. Jen pohled lásky proniká za roušku neviditelného.

Není bez zajímavosti podívat se zblízka na postoj těch tří – či více aktérů onoho „prvního dne po sobotě“. A začněme třeba u onoho obrovitého kamene, který zakrývá hrob. Může být jakýmsi obrazem toho kamene, který tak často zastiňuje naše srdce.

Ženy mají jedinou starost: „Kdo nám kámen odvalí?“ Jejich kamenem jsou všechny ty naše běžné starosti, pochybnosti, nejistoty, také naše obavy a strach z úkolů větších, než zvládneme. Odvalit kámen od hrobu je nad jejich síly a ony to ví.

Avšak ještě dříve než Marie Magdalská a s ní ostatní ženy (Písmo nám je výslovně nezmiňuje) se setkají s realitou odvaleného kamene římské stráže. I je zachvátí strach – neřeší Ježíšovo záhadné zmrtvýchvstání, řeší své selhání v úkolu strážců hrobu. Jak se to mohlo stát? Copak mohli strážní zaspat? To je u vojáků nemyslitelné! Za nesplnění úkolu jim hrozí trest smrtí – jen pod čarou, z Matoušova evangelia víme, že i oni běží – za předními farizeji a svůj strach z velitelů řeší jejich úplatkem. (Nic nového, kolikrát se pravda umlčovala lží, korupcí, úplatky a násilným umlčováním svědků.)

Po ženách běží k prázdnému hrobu Petr a Janem. Petrovo vnímání kamene vede tohoto prvního apoštola k mnoha otázkám, pochybnostem, nejasnostem. Jako racionální typ chce znát odpověď, a tak se smíří s tím nejjednodušším vysvětlením: „někdo tělo Pána odnesl“. Neví kdo, neví proč – ale má alespoň nějaké logické řešení.

Nejdál jde mladičký Jan. Nevnímá kámen jako překážku – vnímá, že jeho zázračné odvalení je současně možností pro to, aby do hrobu vniklo denní světlo. A také, aby se osvětlilo tajemství Kristova vzkříšení a pravda o jeho životě. Aby i druzí mohli vstoupit a vidět. A aby i oni uvěřili!

- Všichni vidí prázdný hrob – ale každý má jiné vysvětlení. „To ti druzí.“ Oni odvalili! Oni odnesli! Oni ukradli! Pouze Jan nehledá vysvětlení. Nesnaží se vysvětlit nevysvětlitelné. Jeho oči vidí neviditelné, jeho vnitřní zrak nazírá samou podstatu. (Vždyť podstatné zůstává očím neviditelné.) Jenom duch osvícený vírou, nadějí a láskou může v otevřeném hrobě rozeznat tajemství Vzkříšení; tajemství přítomnosti Živého, který splnil, co tolikrát předpověděl. „Třetího dne vstal z mrtvých!“ Jan pochopil, co bylo skryto mezi řádky Písma, o čem mluvili v náznacích proroci a co jim sám Ježíš opakovaně sděloval. Ježíš je Mesiáš. On vykoupil svůj lid svou smrtí na kříži a třetího dne z hrobu vstal, aby mohl být s námi a uprostřed nás už navěky… Pán žije!

My můžeme tuto zprávu vyslechnout, vzít na vědomí a pak jít domů a zakousnout se do velikonočního beránka. Můžeme ale také nechat tuto zprávu proniknout do svého srdce, můžeme obrazně řečeno, odvalit kámen, který uzavírá naše srdce, kámen svých předsudků, starostí, lhostejnosti, nedůvěry, hříchu. Můžeme se nechat proniknout světlem Kristovým, které nezadržitelně vyzařuje z prázdného hrobu; můžeme se v síle Kristově proměnit v nové stvoření, stát se novými lidmi. Lidmi vykoupenými, lidmi radostnými, lidmi, kteří mají naději. Naději na to, že i my jednou spolu s Kristem vstaneme k novému životu. Že i my budeme VZKŘÍŠENI.

Moji milí, pokusme se odlepit od země, ode všeho přízemního a povrchního a nechme se unést a prozářit radostným poznáním, že Kristus žije; že Boží Syn přemohl smrt a tím i nám navrátil život – život věčný: CHRISTUS RESSUREXIT! ALELUIA!

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru