Chrám našeho duchovního života
Mal 4,1-2
Lk 21,5-19
33. neděle v mezidobí
Koncem církevního roku se v bohoslužebných textech objevuje tematika posledního soudu a Druhého příchodu Krista na svět, tzv. parusie. Ani tato neděle není výjimkou. Prorok Malachiáš, který působil v 5. stol před Kristem, ukazuje na den, ve kterém bude zničeno vše zlé; vše, co odporuje úmyslům jediného vládce Hospodina a škodí jeho věrnému a oddanému lidu. Jeho hrozivá slova, zasazená do historického kontextu spadají do doby po babylónském exilu a znovubudování chrámu a chrámové bohoslužby. Jenomže, obnova chrámu je liknavá, lid myslí více na budování svých obydlí (což je svým způsobem pochopitelné) než na opravy chrámu a poexilní kněží ztratili kontinuitu s předchozí chrámovou bohoslužbou a jejich služba je povrchní, bez zápalu a duchovního nasazení. Nese v sobě rezignaci a nedůvěru v Hospodina, kterému je přece třeba, podle Zákona, „sloužit celým svým srdcem, celou svou duší i myslí“. (viz Dt 6,4-7) V této souvislosti zaznívá také příměr o peci a slámě. „Slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti.“ To je nelichotivé přirovnání. Vždyť, co je to sláma? Materiál bez valné hodnoty, nepevný – sláma se hodí k spálení, ne však ke stavění. Kněží, kteří jsou v přeneseném smyslu slova jako sláma, jsou nevěrní, bezzásadoví a nedůslední; povrchní a jejich srdce nepatří Hospodinu. Jsou, jak říká Malachiáš, zpupní. A reakce Hospodina? V den, který plane jako pec (předobraz pekla či očistce?) se stanou slámou. „Den, který přijde, je spálí. Nezůstane po nich kořen, ani větev.“ Malachiáš však nezůstává jen u výhružky, ale přidává i slova povzbuzení: „Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení.“ Vám, kdo ctíte mé jméno. Jak se projevuje „ctitel Hospodinova jména“? Je tím, kdo „přemítá o Bohu ve dne v noci“; tím, který klade ve svém životě Boha na prvé místo a jeho Zákonem se řídí. Takový bude ohně Božího hněvu ušetřen.
Stejně jako Malachiáš, i evangelium pokračuje v apokalyptických předpovědích. Úvodem je obdiv některých k chrámu: „jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben …“ Jeruzalémský chrám Ježíšovy doby patřil k divům světa a Židé na něj byli pyšní – a hlavně, byl středem jejich bohoslužby, jejich víry. A teď slyší Ježíšova slova o jeho zničení, která jsou pro ně jako studená sprcha. „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni!“ „Pane, kdy se to stane? Jaké bude znamení, že už to nastává?“
Když psal Lukáš své evangelium, měl už před očima naplnění tohoto proroctví. V r. 70 byl chrám skutečně do posledního kamene rozbořen. A Židé, kteří stavěli svoji víru, svoji náboženskou identitu na chrámu, byli duchovně vykořeněni. Nejen duchovně, i fyzicky. Kdo přežili strašný masakr Římanů, byli rozptýleni do diaspor celého světa a nemajíce chrám, nemohli přinášet Hospodinu své oběti, nemohli v plnosti prožívat svoji bohoslužbu. (Jejich dnešní potomci žijí v diasporách celého světa doposud – i když po bezmála 2. tisících let vznikl stát Izrael /1948/, pravověrní Židé stále doufají v postavení „Třetího chrámu“, i když se to zdá z politického hlediska nemožné.)
„Pane, kdy se to stane?“ Písmo nikde neudává časový údaj událostí budoucích, tím, z čeho lze usuzovat jsou toliko různá znamení: „Jaké bude znamení, že už to nastává?“ Tady je Ježíš sdílnější, posluchačům udává výčet znamení: „Mnozí přijdou pod mým jménem a budou říkat: Já jsem to; a Ten čas už je tady!“ A poučení: „Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed. Povstanou národy proti národům, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi…“ Tato znamení mohou být zrovna tak příhodná pro zničení jeruzalémského chrámu, jako pro tzv. paruzii – příchod Pána ve slávě na konci věků. My jsme si zvykli tento čas nazývat „koncem světa“, jistě, půjde o zánik všeho, všech jistot, snad i takových katastrof, které přivodí zánik naší Země – ale v duchovním významu půjde o tzv. „Poslední soud“ nad světem a nad každým člověkem. Soud, který vykoná Ježíš sám. A tak i výčet znamení, o nichž Ježíš hovoří, mohou být ouverturou tohoto soudu. Kristus tato varovná slova neříká proto, aby děsil a strašil všechny generace křesťanů, ale proto, aby v nás uchovával bdělost, připravenost a pohotovost. Kdo není pozorným Kristovým posluchačem, ten je v nebezpečí upadnout do extrému ustrašeného zmatku před hrozbou blížícího se konce, nebo naopak do lhostejnosti a otupělosti nemoudrých, kteří žijí jen ze dne na den, a zítřek je nezajímá. Ježíš však z nás nechce mít ani úzkostlivé strašpytle, ani lehkovážné poživače. Chce ze svých posluchačů, a tím i z nás, vychovat rozvážné lidi, kteří žijí naplno svůj život s vědomím toho, že v jejich životě přijde den, kdy budou muset všechno odevzdat Pánu, ale kteří žijí zároveň s nadějí, že ten den bude dnem návratu k Otci.
Kristus nás vede k tomu, abychom byli lidmi naděje, a abychom dovedli rozpoznat „znamení času“. Vždyť tato znamení mají svojí platnost i dnes. I dnes chodí po světě falešní svědci a vydávají se za Mesiáše, za soudobé spasitele. I dnes probíhají válečné konflikty po celém světě /a jeden jen kousek od nás! / Stejně tak je i množství přírodních katastrof, zemětřesení, záplav, tsunami. (Na mnohých máme přitom my lidé přímý podíl – industrializace, imise, drancování přírodního bohatství a s tím spojené změny klimatu, atd., atd.) Jednou Pán dozajista přijde – a před námi je adventní doba, která věřící připravuje na tuto zlomovou dobu. Jde však především o přípravu duchovní, o změnu našeho chování – k přírodě, Bohu i k sobě navzájem. Křesťané nejsou, jako Židé, vázáni na chrám; my sami jsme, jak říká sv. Pavel, chrámy. Naše duše jsou chrámy Ducha sv. a naše těla jsou chrámy církve. Kristus je „kámen úhelný“, je stavitelem našich chrámů, které nepominou ani jeho příchodem. My jsme jeho spolupracovníci a současně tvárným materiálem i nástroji v jeho rukách. Na nás záleží, jaký je ten náš chrám, a tím i jakým bude pro nás osobně den soudu. Tím, co bude posuzováno a souzeno, bude právě to, jak jsme stavěli chrám svého duchovního života.
Jiří Vojtěch Černý
