05.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Chceme se opravdu setkat s Kristem?

Chceme se opravdu setkat s Kristem?

Flp 3,3-8

Lk 15,1-10

Čtvrtek 31. týdne

Přestože dnešní evangelium patří k nejkrásnějším - vždyť mluví o Boží, odpouštějící lásce k slabému člověku a radosti z nalezení ztraceného, podívejme se přesto na první čtení od sv. Pavla. Je postaveno na polaritě vnějších a vnitřních znamení naší víry. Z hlediska náboženského chápání své doby měl sv. Pavel, (ještě jako Šavel), ten nejlepší „kádrový posudek“ pro manifestaci své víry v Hospodina. Byl obřezán (jako každý pravověrný Žid), pocházel z židovského národa (byl příslušníkem jednoho z Jakubových rodů), měl velmi solidní vzdělání u předního židovského učitele Gamaliela a byl velmi aktivním a horlivým farizejem. Měl tedy všechna „pro“ být podle všech měřítek úspěšným náboženským předákem židovského národa.

Jenomže. Mezitím se odehrálo cosi nesmírně významného a osobního v jeho životě. U Damašku se potkal ve vidění s Ježíšem Kristem. To jej zprvu oslepilo, ochromilo, ale hlavně, srazilo na kolena. Z prachu země už vstává nový člověk - křesťan Pavel. A ten teď, po letech hlásání Kristovy nauky lásky a po přestálých utrpeních, píše svůj list Filipanům. A připomíná jim, aby se nespoléhali jen na vnější znamení, ale na svůj vnitřní vztah k Bohu. Sv. Pavel už dávno pochopil, jak zavádějící a zbytečná mohou být všechna vnější znamení, všechno co je jen vystavováno na odiv, není-li za tím také vnitřní prožitek. Píše: „V čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu.“

Použijme teď své fantazie, a zkusme si představit, že tento list píše sv. Pavel nám. Nebude to tak nesnadné, když si uvědomíme, co všechno máme s oněmi Filipany společné.

Také my máme plno vnějších znamení. Nemyslím tím znamení svátostná. Nosíme na krku křížky, žehnáme se, chodíme do kostela. Konáme celou řadu náboženských úkonů. (To je samozřejmě správné, a potřebné pro náš život!). Ale, je mezi námi také plno lidí, kteří svou víru zredukovali jen na tato vnější znamení. Nechci samozřejmě mluvit proti modlitbě a zbožnosti, ale jsou věřící, kteří v nápadném, navenek okatém modlitebním postoji vidí hlavní cíl své zbožnosti, a nechápou, že mohou být také věřící, kteří svou zbožnost nedávají najevo nějak zřetelně. Je žel, dosti věřících, kteří svou víru manifestují až příliš okatě, ale ona je pouze povrchní; a zase jsou jiní, kteří třeba ani ten křížek na krku nemají, na poutě nejezdí a do kostela jdou jenom v neděli, a přesto žijí bohatým duchovním životem. Musíme být opatrní v úsudcích o druhých, a zvláště v úsudcích o jejich víře a duchovním životě.

Kristus sám, jako Žid, přijal mnohá vnější znamení víry. Byl osmého dne obřezán, prodělal iniciační obřad v synagóze, zúčastňoval se, jako každý Žid, poutí do Jeruzaléma a zachovával Mojžíšský Zákon. Nezavrhoval tedy vnější znamení sama o sobě, ale zavrhoval u nich to, co bylo jen pouhou formou, bez vnitřního obsahu. To bylo také nejčastějším tématem jeho výtek farizejům.

A tak také my - užívejme vnějších znamení naší víry, ale snažme se, aby nebyly jen prázdnou a bezobsažnou nálepkou. Zpytujme svědomí, abychom zjistili, zda kříž, který nosíme a kterým se žehnáme, je v nás podložen vnitřním vztahem ke Kristu. Zda slova, která pronášíme ve svých modlitbách, nejsou jen povrchní, a naše skutky zbožnosti jen pro oči druhých. Zda se ve svátostech chceme opravdu setkat s Kristem a dívat se sami na sebe Jeho očima, ne očima těch druhých. To všechno jsou závažné otázky, které by si křesťan měl ve vší upřímnosti pokládat a pravdivě na ně odpovídat.

To, že jsem kněz, to vůbec neznamená, že si tyto otázky nekladu také. Já chci být, stejně jako vy a spolu s vámi křesťanem, ne podle křestního listu, ale podle srdce.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru