04.02.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Chceme-li uzdravovat svět a vztahy kolem nás, musíme začít u sebe

Chceme-li uzdravovat svět a vztahy kolem nás, musíme začít u sebe

Job 7,1-7

Mk 1,29-39

5. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle, které spojuje téma navýsost lidské a člověku blízké – totiž nemoc a vyrovnávání se s ní, otevírá prvé čtení z knihy Jób. Aniž bych chtěl dělat přednášku z biblistiky, přece jenom krátký exkurs do této, navýsost významné, knihy Starého zákona. Datovat ji lze jen obtížně, snad je z 6. stol. př. Kr. a je psána vytříbenou řečtinou učeného a osvíceného Žida. Ač je perlou mudroslovné literatury, je přesto výrazně ovlivněna antickým dramatem. A o čem toto drama – a ono jde skutečně o drama, v reálném i přeneseném smyslu slova, hovoří? Otevírá zásadní otázku PROČ je na světě utrpení? JAKÝ je jeho smysl? Co je PŘÍČINOU vší lidské bolesti a utrpení? Na tuto věčnou otázku neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď. (Zvláště stojíte-li tváří v tvář trpícímu či umírajícímu člověku a on na to své PROČ?! vyžaduje odpověď.)

Zřetelnou a jasnou odpověď nám nedává ani kniha Jób. A přece ji můžeme nepřímo vyčíst mezi řádky. Dá to však trochu práce, námahy i odvahy vystoupit ze zažitých myšlenkových schémat. Příkladem nezvládnuté falešné spravedlnosti nám mohou být tři Jóbovi přátelé, kteří, jistě s dobrými úmysly, trpícího Jóba, navštěvují. Oni sice Jóba, muže dříve váženého a bohatého a nyní vlastní ženou vyhozeného na smetiště, litují, ale nejsou schopni vidět jeho utrpení Božíma očima. To, co vidí, vnímají pouhým lidským zrakem; a to, co si o důvodech Jóbova utrpení myslí, je produktem tehdy ustáleného názoru, že utrpení a nemoci, jsou důsledky lidského hříchu. (A čím větší utrpení, tím větší hřích, jak jinak …!) Jak jsou tito tři rádobypřátelé nejspíš pobouřeni – oni jdou Jóba potěšit, politovat a on, místo aby se kajícně, poníženě a pokorně sklonil před Hospodinem, si dovolí s ním polemizovat! On se dokonce troufale staví do role bezhříšného! Namísto, aby Jóbovi naslouchali, aby nechali vyvřít všechnu jeho bolest, výčitky, otázky – a to platí i pro naše nemocné a naši komunikaci s nimi – snaží se jej přesvědčit o jeho domnělé vině a oprávněném Božím trestu. Zůstávají zajatci svých předsudků a tak ještě více prohlubují Jóbovu osamocenost. Nepochopen nejbližšími, zatracen svou ženou, vysmíván a pomlouván, zůstává sám se svou bolestí, se svými vředy a svými pochybnostmi. Ty však přesto nemají sílu a moc, aby Jóba zlomily natolik, že by obvinil Hospodina a vzdal se své důvěry v něho. I když si připadá jako otrok očekávající v horkém dni chvíli odpočinku ve stínu; jako nádeník, očekávající odměnu – kýženého se mu nedostává, jen bezesných nocí, jen dní bez naděje. A přesto jej neopustí víra – víra v Boha, ale i v sebe sama, ve svou nevinu. Není divu, že tímto svým postojem dráždí všechny okolo, a oni mu svým nepochopením působí ještě další bolest. Jób je na samé hranici svých sil, touží po smrti, po tomto stínu, v němž by našel odpočinku; lituje chvíle, kdy byl počat, kdy se narodil a přece – věří. Důkazem jeho víry mohou být i jeho slova, která zpíváme nad rakví při pohřbech: „Věřím, že můj Vykupitel je živ a že v den poslední ze země vstanu a mé oči uvidí Boha, Spasitele svého …“ (19,25-27) Věřím, že vstanu – zde je Jób literární předlohou trpícího a zmrtvýchvstalého Krista, a jeho oči uvidí Boha tváří v tvář, to potvrzuje i naši víru v shledání s Bohem v Jeho království.)

Jóbova víra je silnější než bolest; on ví, že ne smrt a utrpení, lež a bezpráví, ale Bůh má poslední slovo! A v tohoto Boha věří, tohoto Boha očekává jako svého Pána, jemuž bude hoden stanout tváří v tvář! Jób je úžasnou postavou a právem je biblickým předobrazem Krista. Toho Krista, který na sebe dobrovolně vezme největší z utrpení, který vše obětuje Otci a který ví, že se s ním rovněž sejde tváří v tvář. To ostatně bude téma postní a velikonoční doby, které nás zanedlouho čekají.

V dnešním evangeliu vidíme Krista ještě v plné síle. Krista, který od časného rána až do setmění léčí lidské bolesti, neduhy a nemoci; který dává odpovědi o smyslu Boží lásky. Té prazvláštní lásky, která namísto sladkých slov a cukrbliků, se prokazuje bolestí a utrpením. Ani jeho, stejně jako Jóba, nechápali ani ti nejbližší. Bůh totiž, viděno lidským rozumem, jedná naprosto nepochopitelně, paradoxně. Svým nejbližším a milovaným nakládá utrpení plnou měrou, zatímco lumpy a darebáky jakoby hýčkal a chránil všeho zlého. Je to tak nepochopitelné, tak nepřijatelné – a přece Boží. Bůh nechce ani utrpení, ani smrt. Ale používá je jako prostředky k vytříbení, k osobnímu vyzrání svých milovaných. Nepřeje nikomu nemoc, ale dopouští ji. A je pochopitelné, že všichni nemocní (tehdy, stejně jako dnes) mají jedno společné: touží po uzdravení. A většina nemocných, má v srdci, nebo i na jazyku, jedinou otázku: „Proč zrovna já?“ Odpověď, i když nepochopitelnou a jen těžko přijatelnou, dávají dnešní texty.

Kniha o Jobovi nekončí nějakou filosofickou úvahou, nýbrž osobním zásahem, doslova intervencí, živého Boha. Boha, který vrací Jóbovi nejen zdraví, ale prožitým utrpením a bolestí ještě posílí a upevní jeho víru, naději a lásku.

Rovněž v evangeliu Bůh-Ježíš, uzdravuje. A pro uzdravení vyžaduje totéž, co potvrdil svým postojem trpící Jób. Totiž víru. Víru v to, že ani v utrpení nejsem od Boha zavržen, zapomenut, nemilován. Víru v to, že nemoc není nějaká chyba v Boží režii. Že není výrazem Boží škodolibosti, nebo projevem Jeho neschopnosti. Nemoc a utrpení jsou prostředky Boží lásky. Prostředky dobrými, a co víc, výchovnými.

Sv. Marek nám v dnešním evangelním úryvku popsal jeden Ježíšův den. Rušný a náročný den. Ráno je v synagóze a učí, celý den až do večera uzdravuje a v noci se modlí. A tady zaznělo to, co je důležité. Slovo o modlitbě.

Stejně jako důvěra v Hospodina a volání k němu (což lze nazvat modlitbou) u Jóba, tak i celonoční modlitba Kristova, jsou pravými zdroji víry, síly a důvěry v Boha – Otce.

Modlitba je tím, co dává Jóbovi sílu k nesení nemoci, stejně jako Ježíši sílu k jeho poslání hlásat Boží slovo a uzdravovat. I Ježíš, ačkoli je jedno s Otcem, jako člověk s lidskou přirozeností potřebuje spojení s Otcem v modlitbě! Potřebuje hovořit s Otcem, oslovovat Boha, volat k Hospodinu. Potřebuje modlitbu!

A tak mi dovolte na závěr malou úvahu: Jestliže je modlitba k Otci podstatnou a nezbytnou součástí Kristova života, tohoto Božího Syna, musí být rovněž podstatnou a nezbytnou součástí života každého křesťana a celé církve vůbec. Chceme-li uzdravovat svět a vztahy kolem nás – a toho je věru zapotřebí – pak musíme začít u sebe. A jinak, než skrze modlitbu, skrze bezprostřední a odevzdávající se vztah k Bohu, stejně jako pokoru a vědomí vlastní slabosti, to zkrátka nepůjde.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru