Cesta ze tmy do světla

Ez 37,12-14

Řím 8,8-11

Jan 11,3-7.20-27.33-45 zkrácená verze

5. neděle postní

Tak, jak se nám blíží vrcholné svátky církve – Velikonoce, graduje a vrcholí v biblických čteních i poznání o tom, kdo je to Ježíš. Vzpomeňme, předminulou neděli říká samařské ženě (a samozřejmě nám všem): „já jsem pramen vody živé“, minulou uzdravenému slepci: „já jsem světlo světa“, a dnes Martě u hrobu jejího bratra Lazara: „já jsem vzkříšení a život“.

„JÁ JSEM...“ (podobně jako Hospodin v hořícím keři) a pak se přirovná ke skutečnostem, které jsou pro nás nezbytné: voda, světlo, aby nakonec řekl to nejpodstatnější: já jsem sám život.

Tohle o sobě nemůže prohlásit žádný člověk, to může říci jenom Bůh! A také jenom Bůh může podat tak excelentní důkaz pravdivosti tohoto výroku, když navrátí život již zemřelému člověku.

Evangelium o „vzkříšení Lazara“ obsahově i časově předchází Kristově smrti a jeho vzkříšení o Velikonocích a my se nechme do tohoto hlubokého a mysteriózního příběhu zatáhnout.

Přivádí nás do Betánie, vesnice jen nedaleko vzdálené od Jeruzaléma, kde žijí jeho blízcí přátelé: Lazar a jeho sestry Marta a Marie. Když se Lazar vážně roznemůže, posílají k němu posly se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Možná schválně zdůrazňují Kristův vztah ke svému bratru, snad aby ho vyprovokovaly k cestě do Jeruzaléma, vždyť byly nejspíš svědkyněmi zázračných uzdravení, tak ať udělá zázrak i pro jejich bratra a svého přítele. Zdá se, že Ježíš úmyslně otálí, chce, aby na Lazarovi ukázal, že je Pánem nad životem a smrtí: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“

Když dojde do Betánie, je už Lazar čtvrtý den po smrti (a v horkém podnebí se jeho tělo už začínat rozkládat). Akční Marta mu jde vstříc a v jejích slovech lze zaslechnout výtku: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ Od toho, co bylo, od „kdyby“ přechází vzápětí k tomu, co je: „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš ji na to řekne: „Tvůj bratr vstane.“ A ona prokáže svoji víru ve vzkříšení mrtvých na konci časů: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“  Ježíš však jde ještě dál, za hranice myslitelného, za hranice samé smrti. „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu? Marta ani v nejmenším nemůže předpokládat, co se stane, vyznává víru v Syna Božího, v to, že je Mesiášem: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

Ač právě vyznala víru v boží synovství Ježíšovo a v to, že je oním očekávaným Mesiášem, On sám, svým dojetím, svým pláčem dokáže, že je Bohem s lidskou tváří, člověkem s city, s emocemi: „Ježíš byl v duchu hluboce dojat, zachvěl se.“ A pak následuje otázka: „Kam jste ho položili?“  Odpověděli mu: „Pojď se podívat.“ A Ježíš, Ježíš zaplakal. Ti okolo vidí jeho slzy, jeho dojetí, „Hle, jak ho miloval“, netuší však, že nepláče ani tak nad přirozenou smrtí (vždyť ta vede ke vzkříšení), jako spíše nad tím, co jej už zakrátko očekává, nad jejich zradou, nad jejich hříchy, nechápavostí, zatvrzelostí. „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“

„Ježíš byl v duchu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.“ A pak výzva, která je proti zdravému rozumu, která porušuje všechna pravidla (o hygienu tady určitě nejde), která porušuje nejen přirozené, ale i kultické zákony. „Odstraňte ten kámen!“ A opět praktická Marta: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš nezůstane na rovině přirozeného, odvolává se na Martino vyznání: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“

Odstranili tedy kámen – to nebyla maličkost; musí zápasit s tíhou kamene, s předsudky, se zdánlivě nesmyslným příkazem, s horkem, mrtvolným zápachem. A Ježíš se, bez vnějších okázalých gest, obrací k svému Otci: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. (Už dopředu předjímá, co se stane.) Ale řekl jsem to kvůli nim – aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ To, co se za chvíli stane se neděje v prvé řadě kvůli Lazarovi, ani kvůli jeho sestrám; to se děje kvůli těm okolo, přátelům i farizeům, pro to, aby i oni uvěřili v Boha a Božího Syna. A pak: „Zavolal mocným hlasem: Lazare pojď ven.“ Volá do temnot hrobu. Do záhrobí. Volá mrtvého k životu. Volá ten, který je vzkříšení a život. A jeho slovo („na počátku bylo Slovo … a Bůh řekl a stalo se …“) proniká za hranice přirozeného, za hranice života a smrti a Boží Duch vlévá život, dává dech života, jako při stvoření … „Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: Rozvažte ho a nechte odejít!“

Evangelista Jan zakončuje tento úryvek evangelia: „Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.“  Uslyšeli, co řekl Martě; uviděli, jak slova proměnil ve skutek, byli svědky zázraku – a tak v něho uvěřili. Možná už za týden, nanejvýš za dva, řekne vzkříšený Ježíš Tomášovi: „Protože jsi uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili…“ Tak si říkám, jak bychom si asi stáli my v dané situaci. Uvěřili bychom, nebo bychom pochybovali? Chtěli bychom další důkazy? A kde bychom stáli, kdyby kolem nás šel průvod s odsouzeným Ježíšem cestou na Golgotu? To jsou otázky, které si (možná) položíme už za pár dní o Svatém týdnu Ale určitě bychom si měli představit, že jsme podobni onomu Lazarovi – vždyť nejsme bez hříchu a hřích vede ke smrti (duše). A přece – i na nás Ježíš volá: „Jiří, Vojtěchu, Josefe … „Pojď ven!“ Svátost smíření (sv. zpověď) je přece také cestou ze tmy do světla, z hrobu do života. Odložme skutky temnoty, ony pruhy plátna a vyjděme z těch svých hrobů (negativních emocí, závislostí, závisti, polopravd i lží atd.) k životu s tím, který je Vzkříšení a život. K životu s Kristem a v Kristu.

Jiří Vojtěch Černý