26.08.2018, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Cesta nápravy je pouze jediná

Cesta nápravy je pouze jediná

Joz 24,1-18

Jan 6,60-69

21. neděle v mezidobí

Již pátou neděli sledujeme v evangeliu sv. Jana Ježíšovo úsilí přiblížit, co víc, nechat proniknout do myslí i srdcí jeho posluchačů ono, na svou dobu neslýchané tvrzení, že: „On je chléb živý“ – a že ten, a pouze „ten, kdo bude tento chléb – chléb Jeho těla – jíst, bude mít život věčný a nezemře na věky.“ Neboť: „Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa!“ 

Což o to, my jsme v této pravdě víry vyrostli, a možná že v ní až příliš zdomácněli, že už nám na tomto tvrzení, tolikrát slyšeném a ve svatém přijímání tolikrát praktikovaném, nepřijde nic zvláštního. Jeho dramatický obsah - toto slovo je na místě, vždyť jde o život! - nám zevšedněl. Ne tak pro Ježíšovy současníky. Pro ně je toto tvrzení naprosto nepřijatelné a skandální.  Bouří se, reptají, zacpávají si uši nad tím rouhačstvím – a odcházejí. Nesuďme a nedivme se jim. („Jíst něčí tělo“ byl slovní obrat pro porážku nepřátel, nadto Ježíš používá v originálu nikoli slovo „tělo“, ale „maso“… a „pít něčí krev“ by znamenalo přijmout princip jeho života, protože Židé jej umísťovali nikoli do duše, ale do krve.)

„Tvrdá to řeč!“ Tohle nebudou poslouchat! To už je příliš! A tak většina, pobouřena a otřesena, odchází. Neunesou se podívat této, tak nepřijatelné skutečnosti tváří v tvář, a tak se raději obrátí čelem vzad. Ke Kristu, ke Slovu života a nepřímo i vlastní spáse. Na odchodnou jim ještě Ježíš přidá předpověď svého vzkříšení: „Nad tím se pohoršujete?  Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?“ A do zad odcházejících ještě zazní poučení o rozdílu mezi slovem pozemským a nebeským; mezi životem lidským a slovem Života: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život!“

Těžko oslovit odcházející, těžko se prolomit do srdcí zavřených a změnit zatvrzelé smýšlení. Zůstane jen zbylá hrstka Kristových nejbližších, apoštolů. K nim se Ježíš obrátí s otázkou, která respektuje jejich svobodu, která i jim dává možnost volby: „I vy chcete odejít?“

Nepochybně i oni jsou zděšeni tím, co právě slyšeli. Ale oni chodí, možná už třetí rok, s Kristem. Už toho spolu s ním tolik prožili, už tolik zázraků viděli. Kolikrát si už lámali hlavu nad Kristovými podobenstvími. A kolikrát už poznali, že Ježíš nemluví do větru. Že jsou jeho slova pravdivá.

Ano, i oni jsou zaskočeni touto řečí, ale nejsou pohoršeni. Ještě sice nechápou, ale jsou už schopni víry. A tak mluvčí apoštolů, Šimon - Petr vyřkne nejhlubší pravdu, vyjadřující jejich bezradnost, závislost a snad i víru. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili, že ty jsi ten Boží, Svatý!“

Pane, ke komu bychom šli?

Nevíme, kolik bylo těch, kdo odešli. Snad desítky, možná stovky. Víme, kolik bylo těch, kdo zůstali. Dvanáct. Dvanáct apoštolů, stejně jako bylo dvanáct izraelských kmenů, které přešly Sinajskou poušť a vešly do Země zaslíbené.

O těch hovoří prvé čtení z knihy Josue. I ony stojí před podobným rozhodnutím, jako apoštolové v evangeliu. Je to stařičký Josue, jejich vůdce, který vidí, že je třeba obnovit Smlouvu s Hospodinem a očistit víru v jediného Boha, Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova. Že je třeba vykonat dějinné rozhodnutí, vymezit zásadní orientaci, zkrátka rozhodnout se „buď a nebo“, či lépe: „pro nebo proti“. A tak svolá všechen lid, aby jim položil zásadní otázku: „Komu chcete sloužit?“ „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda Bohům, kterým sloužili vaši otcové za Řekou, [Eufratem, tedy v zajetí] či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Je to na vás, já však a má rodina, budeme sloužit Hospodinu!“

Tenkrát ještě nebylo pozdě a lidé nebyli tak příliš pošetilí. Jejich odpověď: „Hospodin je náš Bůh… I my budeme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh…“; jim přinesla další požehnání, zázračná vítězství a kulturní a náboženský rozmach. I když se další vývoj národa neobešel bez odpadů a ztrát, dokonce bez zničení Samaří a severního izraelského království, později i judského království a Jeruzaléma, vždy zůstala skupinka, jádro národa, které zachovalo věrnost Hospodinu. A na této věrnosti znovu a znovu budovala nový rozkvět, novou renesanci vyvoleného národa. (Až do dnešních dnů a věřím, že navěky.)

Moji milí, zkusme si teď, každý sám za sebe, odpovědět na Ježíšovu otázku: (otázku, která stále zaznívá k jeho učedníkům, jimiž jsme skrze svůj křest i my): „I vy chcete odejít?“

I vy chcete odejít, když věci v církvi a kolem vás nebudou tak, jak byste si sami přáli? Když po vás bude vyžadována náročná, obětavá (možná i obětující se) víra a postoje? Když nepůjde uchlácholit svědomí našimi povrchními výmluvami a uchovat své přesvědčení, bude znamenat stát proti většině? Když naděje bude muset překonat zdánlivě beznadějné a láska bude až příliš bolet? I vy chcete odejít? - od slov života věčného, protože jim moc nerozumíte, protože vám skoro nic neříkají, nebo vás dost citově nenaplňují?

„Pane, ke komu bychom šli?“ Kdybychom uměli prožívat naplno dar Kristovy oběti, Jeho lásky, nemohlo by být kolem nás i v nás, tak málo lásky a tolik sobectví. (Jsme, a to platí celosvětově, nakaženi zhoubnou nemocí. Její diagnóza zní: Otupělost. Vyčpělost. Pohodlnost. Nebo, chcete-li jinak: Relativismus. Indiferentismus. Jako bychom už nebyli schopni nadšení, úžasu i pokory; nebyli schopni ryzí víry, sebedarující se lásky a ochotni k osobnímu nasazení, co víc, k oběti a sebezáporu. A na nedostatek lásky lidstvo pomalu vymírá…)

Cesta nápravy je pouze jediná. Vrátit se znovu k Lásce, k Bohu. Znovu k Eucharistii a k víře. Vrátit se ke Kristu. Vždyť On má: „Slova, která jsou duch a jsou život.“ A co víc. On je přece: „Cesta, Pravda a ŽIVOT“!

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru