Cesta do nebe
Jan 6,51-58
Slavnost Těla a Krve Páně
Dnešní slavnost Těla a Krve Páně, patří k tradičním slavnostem v církvi a přece, jakoby překračovala hranice tohoto světa. Více, než kterýkoli svátek či slavnost nám připomíná tajemství ustavičné přítomnosti našeho Pána, Ježíše Krista mezi námi, co víc, doslova, uprostřed nás! V dobách minulých tato slavnost mívala až triumfální charakter: průvody, kočáry, muzika, prostě velká sláva, avšak právě pod tou vší parádou se jakoby vytrácela její podstata. Když odstraníme vše vnější, jde ve skutečnosti o „svátek kousku chleba“. Ovšem chleba, jehož moc a význam je dán slovy Páně: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává!“
Kdo z lidí stojí mimo svět víry, kdo nemůže či nechce přijmout pravdu o lásce Božího Syna, stojí nechápavě a bez porozumění před velkým tajemstvím eucharistie. Tajemstvím neproniknutelným i pro „zasvěcené“ křtem do víry. Svatý Pavel v listu Korinťanům jakoby obě svátosti, Eucharistii i křest, shrnuje v jeden celek, když píše: „Kalich požehnání – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když nás je mnoho, neboť všichni máme účast v tomto jednom chlebě.“
Křtem se stáváme součástí Těla Kristova, tj. církve, a vnějším znakem naší příslušnosti k církvi, je právě přijímání duchovního pokrmu. A tento duchovní pokrm – zhmotněné Tělo Kristovo, dnešní slavností vyzdvihujeme a oslavujeme. Podle slov Kristových, je to „chléb živý, který sestoupil z nebe.“ A my se veřejně hlásíme ke své víře, že: „každý, kdo jí toto tělo a pije Kristovu krev, má v sobě život věčný a nese si zárodek naděje na vzkříšení v poslední den.“ Kdybychom neznali tato slova Kristova, pak by naše víra v proměněné tělo a krev, byla jen jakousi útěchou a berličkou pro tento vezdejší život, spolu s prázdnou nadějí pro jakési blažené „něco“ po naší smrti. Bez těchto Kristových slov bychom byli ne nepodobni pohanům a Eucharistie by byla toliko magickou bakchanálií. Ale my známe Kristova slova a věříme mu, když říká: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm!“
A tato slova tvoří základ naší víry. Víry, v níž se snažíme přiblížit nesmírné tajemství. Tajemství LÁSKY. Lásky, která se obětuje do krajnosti a dává sebe sama pro ty druhé, aby oni mohli žít. To je EUCHARISTIE. Dar nebeského pokrmu. Dar andělského chleba. Dar života Božího Syna.
Dar samého Krista, který je navenek v kousku chleba mezi námi. Uprostřed nás. S námi a pro nás. Podstatu tohoto daru potvrzují Kristova slova v evangeliu: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky. Chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa.“ Kristovi současníci s nimi měli potíž, zdála se jim nepřijatelná – jak si může někdo dovolit říkat, že je chlebem z nebe a že mají jíst jeho tělo! Pro Židy to byla nepředstavitelná troufalost, ba přímo rouhání, konečně, i pro nejbližší Kristovy učedníky, kteří toho v jeho blízkosti už tolik prožili a viděli tolik zázraků, byla představa Těla, které se stává chlebem a oni že ho mají jíst tak nepochopitelná, dráždivá, že od Krista odcházeli: „Mnoho jeho učedníků, když to slyšeli, si řeklo: To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat? Proto mnoho jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili.“ Avšak Petr, první papež, pronese slova, která, kéž by byla i naším přesvědčením, i našimi slovy: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží svatý“. (Jan 6,66-69) Naše víra, i když se rozum brání, se může, a to právem, opírat o Kristův příslib: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm … Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ V tomto smyslu je tedy Eucharistie, přijímání Těla a Krve Páně, příslibem, prostředkem našeho osobního vzkříšení a cestou do nebe.
Je smutné, že věříme kdejakým slibům a reklamám, ale slovům Krista – Božího Syna, nevěříme. Ke své škodě, samozřejmě.
Jiří Vojtěch Černý
