05.01.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být světlem pro druhé!

Být světlem pro druhé!

Sir 24,1-16

Ef 1,3-6.15-18

Jan 1,1-18

Druhá neděle po Narození Páně

Vánoční doba trvá, dle liturgického kalendáře, do Svátku Křtu Páně. Ten nás čeká příští neděli, a tak, navzdory tomu, že z domácností už namnoze zmizela vánoční výzdoba i vánoční cukroví, vánoční doba stále trvá, byť z ní ve všedních a pracovních dnech už vyprchalo všechno kouzlo. Liturgický kalendář má jiná pravidla než občanský – a má také svá úskalí a záludnosti. Třeba „Druhou neděli po Narození Páně“ Připadne-li do liturgického roku, (což není každý rok), pak se také, v krátké době po sobě, setkáváme s tzv. Prologem sv. Jana, s prvními verši jeho evangelia – ano, s oním známým: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh …“ Výpověď nejvyšší závažnosti a přeci, zahalená do pláštíku tajemství, který jen těžko odkrýváme. Než se však pokusíme „rozluštit“ tuto Janovu tajenku o Počátku“, pomožme si prvním, sz. čtením z knihy Sirachovcovy.

Kniha Sirachovcova je taková přelomová, což je dáno i dobou jejích vzniku – necelé dvě století př.Kr. Ač knihou Starého zákona, nese v sobě už zřetelnou předzvěst Zákona nového. Třeba i dnes, kdy hovoří o Moudrosti. Kdykoli mluví Starý zákon o Moudrosti, pak je vždy vyjádřením Boží moudrosti, či ztotožněním se se samým Bohem. V knize Sirachovcově však lze Moudrost ztotožnit jak s Hospodinem a jeho stvořitelským dílem, tak ji lze přenést i na Božího Syna, Ježíše Krista. Např. „Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.“ Ano, její chvála zaznívá jako odraz lidského poznání, které může spatřovat Boží moudrost v celém stvoření kolem; v hloubce Vesmíru, moudrosti přírodních zákonů i kráse stvoření kolem. Všechno, od neživých kamenů, přes životodárnou vodu se svým koloběhem v mracích i vločkách sněhu; od nepatrných stop života, přes krásu květin, zvířata nejrozličnějších druhů, to vše oslavuje Boží moudrost Stvořitele. „Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.“ Ale je zde i moudrost vztahující se k člověku, tomuto vrcholnému dílu Božího stvoření, jemuž byl dán rozum i svoboda, proto může, byť omezeně, pronikat do řádu Boží moudrosti a stvoření. Člověku, lidem, je určena další věta Sirachovcova: „Otevírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy.“ Otevírá ústa, tedy hovoří. Ale k řeči, k srozumitelnému předání moudrosti, je třeba slov. Bůh opravdu hovoří. Nejen obrazně prostřednictvím stvoření, jak bylo řečeno výše, ale On svoji vůli, svoje vyznání lásky k člověku, sděluje prostřednictvím slov. Ve Starém zákoně byli oněmi osvícenými zprostředkovateli Božích slov proroci – ale v zákoně novém je jím sám Bůh – Boží Syn. Ten, který se pro nás narodil v čase, který byl z Boží vůle ztělesněn v osobě svého Slova – Ježíše Krista. Toho, jehož narození o vánocích slavíme. A proto se také o vánocích opakovaně ozývá ono: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh …“

Ježíš nikdy nemluví pouze sám o sobě – vždy ve vztahu k Otci. („Já a Otec jedno jsme“, „Kdo vidí mne, vidí Otce“.) V Sirachovcově podání: „Otevírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí (Otce) před jeho zástupy.“ A také vztahuje Boží příkazy na sebe sama – „Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj Stvořitel mi poručil … usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví.“ Jasnější důkaz toho, že Ježíš, Boží Syn je lidským synem židovského – vyvoleného národa, těžko najdeme. Sirachovec ovšem ještě neskončil, pokračuje slovy: „Před věky na počátku mě stvořil, navěky být nepřestanu.“ S jakou samozřejmostí pak může na tato slova Sirachovcova navázat evangelista Jan se svým: : „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh …“

Na počátku, od věků byl Boží Syn ve svém Otci. Byl slovem, které vyřkl Bůh a „stalo se“. Byl slovem, které sděloval Bůh prostřednictvím proroků. A „když se naplnil čas“ – čas v Božím řádu, sestoupil Bůh jako „Syn Boží a syn člověka“ na naši zem. „Slovo se stalo tělem.“ To je to, co oslavujeme o vánocích, to je ta největší novina, o níž prozpěvují pastýři; největší novina, kterou hlásali evangelisté, apoštolové, první křesťané – a odměnou světa za tuto zvěst jim bylo mučednictví. To je ta novina, kterou už bez rizika prolévané krve zpíváme u jesliček. Ale je třeba jít s touto zvěstí dál. Neskončit jenom u vánočních betlémů, ale „jít do celého světa“, hlásat o Božím Slově, které se pro nás stalo člověkem! Pro nás! Z lásky k nám! („Z lásky se člověkem stal …“) Slovem, kterému můžeme naslouchat a rozumět. Slovo, které můžeme a máme proměňovat v naše skutky. Podle jeho příkladu se sami snažit být slovy útěchy, povzbuzení, naděje, lásky.

Mezi čtením z knihy Sirachovcovy a evangeliem je ještě druhé čtení. Hymnus z listu Efesanům. I ono zapadá do kontextu Božího stvoření a lásky Boha k člověku: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista …“

Dostali jsme dar rozumu, dar řeči, dar víry. Zadání je jasné. Být, podle příkladu Božího Syna, slovem pro dnešní dobu! Odrážet Boží obraz! Být světlem pro druhé!

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru