Být světlem pro druhé

Iz 58,7-10

Mt 5,13-16

5. neděle v mezidobí

„Vy jste sůl země! Vy jste světlo světa!“ Tato slova dnešního evangelia jsou nepřeslechnutelná. Pronikají příšeří, do něhož se rádi ukrýváme, oslňují jak prudké světlo po probuzení; pálí, jako sůl v otevřené ráně: „Vy jste sůl země! Vy jste světlo světa!“

SVĚTLO a SŮL – dvě materie, bez nichž nelze žít. Pro život naprosto nezbytné. U světla – jehož nedostatek je tmou a absence peklem, je to zřejmé; u soli nám její nezbytnost nepřijde tak podstatná – až do prvého neslaného sousta. (Ostatně, kdo by neznal pohádku „Sůl nad zlato“, která o hodnotě soli zřetelně přesvědčuje.) „Vy jste sůl země! Vy jste světlo světa!“

„Vy jste!“ Ježíš neříká „buďte, měli byste být“, říká vy jste: to je danost, realita, indikativ. Nevím, zda se takovými cítili být Kristovi učedníci, já – abych mluvil za sebe, se takovým necítím být. Ne, že bych nechtěl, ale mé hříchy, mé svéhlavé i sobecké skutky mne usvědčují z temnot v mé duši. Moje povrchnost a neupřímnost, má zbytečná a kritická slova, mne usvědčují z mé neslanosti a toho, že kazím chuť dobrých mezilidských vztahů.

To říkám sám o sobě (a myslím to vážně a upřímně), ale kdyby mi toto předhodil kdokoli z lidí, naštval bych se a urazil. „Co mi bude říkat! Ať se podívá sám na sebe!“ Jenomže, tady mluví Ježíš! Neobviňuje (jak máme, my lidé, ve zvyku), ale vyzývá. Povzbuzuje. Udává směr a je světlem – no ano, což o sobě neřekl: „Já jsem světlo světa!“ A my přece chodíme v jeho světle. (Nebo se alespoň o to snažíme.) A tak jeho světlo odrážíme. Tak, jako ve fyzikální rovině Země není zdrojem světla, ale odráží světlo od Slunce, tak v morální, duchovní rovině odrážíme Světlo Kristovo. A nejen odrážíme, On nás vyzývá, abychom byli světlem pro druhé. Aby z nás světlo vyzařovalo!

A teď k druhé části Kristovy výzvy. Když se na tento výrok zadíváme pod úhlem neúprosné logiky, pak tedy smyslem světla, které máme vyzařovat je, „aby byly dobře vidět naše dobré skutky.“ Světlo je nástrojem k osvícení toho, co by mělo být podstatné, zásadní. Naše dobré skutky. Ony jsou tím, co by z nás mělo vyzařovat, co by mělo druhé oslovovat. Co by na nás mělo být vidět! Naše konkrétní, hmatatelné, nezpochybnitelné,  dobré skutky. Ježíš nenabízí seznam „dobých skutků“, vybízí ke konání dobra, jež je zcela zřejmé, patrné, neoddiskutovatelné. Jako by smyslem našeho života bylo dělat dobré skutky. Ne pro ně samé, ale pro Boha, který všechno dobré stvořil; pro Krista, který Boží dobrotu ztělesnil, pro druhé, kteří naše dobré skutky potřebují. Což neříká Kristus: „cokoli jste dobrého udělali pro druhé, pro mne jste udělali …“ Každé dobro je skutkem světla; ono, byť přehlédnuté a nepovšimnuté, se ve světle toho, který sám sebe prohlásil za „světlo světa“ neztratí, právě naopak. Kristovo světlo dá zazářit tomu, co je dobré. Lidské. Milosrdné. Chápající. Obětavé. Obětující se.

Vy jste světlem! Vyzařujte! Sviťte! Buďte zdrojem světla pro druhé. Světlo Kristovo v nás nelze uhasit, zatemnit. Kristův učedník, konající vůli svého Pána a žijící podle jeho učení, je tím samým „světlem pro druhé“. Jeho světlo bude prozařovat třeba i z temna beznaděje, nebo vězeňské kobky, vždyť: „Nemůže se skrýt město položené na hoře“. Nelze zakrýt ono vnitřní světlo, které vyzařuje z toho, který se řídí slovy evangelia, který autenticky žije život křesťana, který miluje Krista a je ochoten k nesčíslným, třeba i malým, obětem lásky, které lze nazvat „dobrými skutky“. Ony odráží svého původce, kterým je Bůh (který stvořil všechno dobré, který sám je dobrem) a vedou „osvětlené“ k tomu, aby „velebili našeho Otce v nebesích“.

Necelé tisíciletí předtím, než vyřkl tato slova Ježíš k učedníkům, řekl cosi velmi podobného prorok Izaiáš. (My jsme to slyšeli v prvém čtení.) „Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva … Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem …“ Ony „dobré skutky“ mají u Izaiáše charakter lásky k bližním, projevující se ve snaze o spravedlivé, milosrdné jednání: neponižovat druhé, nepomlouvat je a nehanobit; co víc, mají i silný sociální akcent: „lámej chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům, obleč nahého a neodmítej pomoc svému bližnímu.“ Ježíš je o pár století později pojmenuje podobně: „sytit hladové a napájet lačné, odívat nahé, pečovat o nemocné, navštěvovat potřebné“ apod. (viz Mt 25)

Rovněž důsledek takového jednání je u obou stejný: „Tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.“ a v evangeliu: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“

Jde v podstatě o tutéž výzvu: být světlem pro druhé! A to lze jen tehdy, budeme-li mít v srdci lásku. Ona je tím zrcadlem, které odráží světlo Boží lásky. A láska je také onou solí, která dává všemu smysl a tu pravou chuť.

Jiří Vojtěch Černý