02.02.2021 18:20, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být světlem pro druhé

Být světlem pro druhé

Mal 3,1-4

Lk 2,22-40

Uvedení Páně do chrámu

Dnešní svátek patří mezi starobylé svátky v církvi a má, jako jeden z mála, přímou oporu v Písmu svatém. Nejenom v bezprostředním vyprávění o „Obětování dítěte Ježíše v Jeruzalémském chrámu“ v evangeliu sv. Lukáše, ale ještě mnohem, mnohem hlouběji v dějinách izraelského národa. Hledat počátek tohoto předepsaného „očišťování a zasvěcení prvorozených synů“ (ale i všech prvorozených samců) musíme hledat v 2. knize Mojžíšově, v Exodu, v okamžiku pro dějiny izraelského národa zlomovým – totiž tu noc, kdy „anděl zhoubce prošel Egyptem a zabil vše prvorozené od lidí po dobytek“; od prvorozeného syna faraónova po synáčka poslední služky“. Jistě si na tento příběh, který byl tím posledním impulsem pro východ Izraelitů z egyptského otroctví, vzpomínáte. A právě na památku této noci východu; na poslední z deseti egyptských ran, udržovali Židé tento obřad „obětování prvorozených synů Hospodinu“. To byl, řekněme historický a liturgický význam tohoto „obětování“, nebo chcete-li „zasvěcení“. Další důvod byl, ve své podstatě také liturgický, protože žena se pokládala 40 dní po porodu za nečistou – a jako nečistá nesměla vstoupit do chrámu. Ale, mimochodem, co je to 40 dní po porodu? To je přece šestinedělí! – přirozená doba, kdy se tělo matky – které se po celou dobu těhotenství připravovalo na zdárný vývoj plodu, na porod dítěte a jeho výživu – opět proměňuje v tělo ženy, schopné plného sexuálního života. Nadto ono, pro Židy až magické číslo 40 – stále se opakuje při nejvýznamnějších událostech, je číslem proměny, obnovy, nového začátku.

Josef a Maria jsou dětmi svého národa a naprosto samozřejmě respektují Zákon a jeho ustanovení. A tak, když uplyne oněch předepsaných 40 dní, vydávají se do chrámu, aby se „setkali s Hospodinem“ a zasvětili, obětovali mu své dítě. Dobře ví, že není jejich majetkem, dokonce ani plodem jejich manželské lásky. Tím spíše je „obětování, zasvěcení“ na místě.

My jsme v západní církvi zachovali tento svátek i s židovským označením: „Obětování“, později „Uvedení Páně do chrámu“, zatímco východní církev jej nazývá „Svátkem setkání“ (Hypapante). A jak na Východě, tak na Západě jej slavíme už dlouhá staletí – od 5. století. Teprve v 10 stol. přibyly ještě svíce, toto znamení světla, osvícení – „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12). Nad Kristem, světlem světa rozjímáme během roku vícekráte a tak si pro tentokrát vypůjčím právě toto „východní“ označení, protože je v něm ukrytá bohatá symbolika. Kdo všechno se setkává onen významný den v Jeruzalémském chrámu?

Nejprve přichází Maria s Josefem. Ač společnost patriarchální, toto je především svátek matek. Ony nesou na rukou své děti, zatímco muži přináší své dary. A nejde zdaleka jen o beránka, či v případě chudých, o pár holubiček – ty jsou určeny k rituální oběti, namísto obětí dětí. Současně bylo zapotřebí přinést do chrámové pokladnice obnos 5 šekelů, a to nebyla zrovna zanedbatelná částka – lze odhadovat, že na ní Josef musel pracovat asi měsíc. Nicméně úloha Josefa je při „obětování syna“ pouze stacionární – odevzdává práci svých rukou a veřejně se hlásí k svému otcovství. Marie, ta přináší dítě a jako každá matka jej svěřuje do ochrany a péče Hospodina, děkuje za něho a také prosí o Boží pomoc a ochranu, o Boží požehnání.

Onoho dne se tedy setkává ten zvláštní, Bohem vyvolený pár, v chrámu s Bohem,pravým Otcem svého Syna. Chrám je místem Božího přebývání, byť je Velesvatyně už staletí opuštěná, bez archy, bez desek Zákona. Přesto všichni věří v Boží přítomnost v tomto místě „vytouženém“. Setkávají se s množstvím ostatním lidí, ve chrámě je stále živo a plno. A právě nyní a zde se setkávají různé světy. Tak třeba svět světla a tmy, svět mladých a silných (Josef, ač znázorňován jako stařec musel být mužem v plné síle) se světem stáří, které je korunováno moudrostí a poznáním. Nejprve stařičký Simeon. Kmet, nejspíš už nad hrobem, kterého drží při životě naděje a touha. Touha a Boží příslib, spatřit dříve, než odejde z tohoto světa, očekávaného Mesiáše. A ta se mu vyplní. Zřejmě pod vlivem Ducha sv. přichází do chrámu, právě když Josef s Marií přináší svého, tak zvláštního synáčka. Setkává se s nimi a v Ježíši neomylně poznává toho, na nějž tak toužebně čekal. Vezme dítě Marii z náručí (to nebylo standardní gesto, právě naopak; možná se i Maria bála jej pustit ze své náruče) a pak pronese ona slova, jež církev s úctou pronáší už více než 2 tisíce let: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Nemůže být nejmenších pochyb, že Simeon dobře ví, koho chová v náručí. Dokonce ví i to, že Ježíš je oním očekávaným světlem, které zlomí moci temnot: „To světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila, … světlo pravé, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 8,12) nebo Izaiáš: „Lid, který kráčel v temnotách, uvidí veliké světlo.“(Iz 9,1) Simeonův prorocký zrak vidí ještě dál – to když naznačuje trpký Ježíšův úděl být tím, komu budou všichni odporovat a snad i nepřímo předvídá setníkovu ránu kopím na kříži – vždyť Marii říká: „i tvou vlastní duší pronikne meč“. (I Tvou může znamenat, tak jako jeho.) Marii a Josefa čeká ještě jedno setkání – opět je to ona, tak zhusta přehlížená moudrost a zkušenost stáří, která dá stařičké vdově Anně poznání. Ani ona si jej nemůže nechat pro sebe, ale navzdory svému věku „velebí Hospodina“ a všem (ať slyšet chtějí, či nechtějí) plná nadšení „mluví o tom dítěti“.

Evangeliu předchází prvé čtení a to je vždy opomíjené, vnímané jej tak na půl ucha. Zastavím se tedy krátce také u něho. Je od proroka Malachiáše, což je kratičká kniha SZ s pouhými 3 kapitolkami. Ale ty stojí za to. Jsou obžalobou kněží, takovým jedním velkým Běda na jejich adresu. Úryvek, který jsme četli, je příslibem příchodu posla = anděla, do chrámu. Přichází jako předchůdce očekávaného Boha a Soudce, po němž lid touží. Přesto jeho příchod do chrámu nebude bez důsledků. Nebude snadné před ním obstát. Vždyť je jako oheň – který osvěcuje a spaluje a také taví a pročišťuje; je jako louh, jímž se čistí. „Kdo snese jeho příchod?“ Tato prorokova otázka může být vztažena stejně tak dobře na prorokovy současníky, jako na nás. „Kdo snese zář onoho SVĚTLA k osvícení národů?“ Koneckonců, i před námi je setkání s Kristem, Světlem světa. Nevíme kdy, nevíme jak. Kéž bychom měli duši Simeonovu a očekávali jej s touhou. Pro něho bylo setkání s Ježíšem vyvrcholením a završením jeho života. My máme ještě nějaký čas před sebou. A také, na rozdíl od Simeona, můžeme přijímat Pána nekonečně více a bytostněji, než jen do náruče. Máme Ježíše denně na dosah, čeká na nás v každém svatostánku, můžeme ho kdykoliv přijmout do srdce. Může nás to nechat lhostejnými? Může nás skutečnost osobního spojení s Kristem – Světlem národů, neproměnit? Neměli bychom také jeho světlo vyzařovat a být pro změnu také světlem pro druhé?

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru