07.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být služebníkem všech

Být služebníkem všech

Job 7,1-7

1 Kor 9,16-23

Mk 1,29-39

5. neděle v mezidobí

Na počátku biblických textů dnešní neděle stojí úryvek z knihy Job. Pokud mohu ze zkušenosti usuzovat, jako bychom si s touto knihou dost dobře nevěděli rady. Mluví – z našeho pohledu, o zjevné nespravedlnosti, které se na Jobovi dopustí sám Hospodin – jakoby si Joba se vším jeho trápením, bral jako rukojmí svého tvrzení proti ďáblu. Kniha mluví o nesmírném utrpení tohoto nešťastníka – utrpení nejen fyzickém, ale i společenském a duchovním; o nepochopení jeho nejbližších; o přátelích, kteří jej namísto podpory, podle tehdy obvyklého chápání nemoci, jako trestu za hřích, ještě obviní z hříchu a pýchy … Kdyby tato kniha nevyústila ve šťastný konec, nevím, co bychom si s ní počali. Co je čtenáři Písma platná vědomost, že jde o snahu biblického autora odpovědět na věčnou otázku a o smyslu utrpení; o důkaz, že věrnost Hospodinu a důvěra v něho se vyplatí, když čte slova nářků, jaká jsme slyšeli: „Svízele jsou údělem člověka na zemi … v úděl jsem dostal měsíce bídy a noci soužení … mé dny plynou bez naděje, mé oko už nikdy neuzří štěstí …“ Job je bezesporu tragickou postavou pro své utrpení a heroickou postavou pro svoji věrnost Bohu. Ač zkoušen nad míru, neuchýlí se k tomu, co je nám tak blízké – vinit ze svých trápení ty kolem, Boha nevyjímaje; odmítat se smířit s realitou svého zdravotního stavu, nebo zase vyžadovat nadměrnou péči a pozornost druhých; nechat se litovat apod. Nic z toho nenacházíme u trpícího Joba – sám okřikuje svoji ženu, když mu předhazuje ono: „tak kde máš toho svého Boha?“ známou odpovědí: „Hospodin vzal, Hospodin dal, budiž jméno Boží velebeno!“ Job je tak prototypem trpícího člověka, zcela odevzdaného do vůle Boží – a pro nás příkladem pravdivosti známého úsloví o tom, že všechno zlé a těžké Bůh v posledku použije k našemu dobru… Jobovo utrpení bylo součástí Božího plánu a v jeho režii.

Ne tak tomu bylo u nemocí těch, kteří chodili za Ježíšem, s prosbou o uzdravení. Evangelium líčí jeden den Kristova života – a je to den nadmíru náročný.

Začíná ranní bohoslužbou v kafarnaumské synagóze. Je tedy sobota, sabat, den, kdy je zapovězena jakákoli práce. Tedy i uzdravování, navracení zdraví. Alespoň tak to vidí zákoníci a farizeové. Ne však Ježíš. Pro něho má nemocný člověk větší cenu než předpisy zákona a jeho lidský, nikoli Božský, výklad.

A tak hned po ranní bohoslužbě v synagóze jej v domě Petrově seznámí s onemocněním Petrovy tchýně – „leží v horečce“. Ježíš nečeká na východ první hvězdy, kdy skončí šabat, ale „přistoupí, vezme ji za ruku a pozvedne ji“. A ona? „Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.“ Zdraví a síly nemáme jen pro sebe, ale pro službu druhým – tak je to se všemi dary, které máme. (Náš intelekt, naše schopnosti, dovednosti, ano i náš majetek, nemáme jen pro sebe; nesmí sloužit jen a jen nám a našemu prospěchu. Nic z toho, co od Boha dostáváme, nedostáváme pro sebe, ale ke službě druhým.) Petrova tchyně, ledva povstane z lůžka, už slouží a obsluhuje druhé.

„Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří“. Přenášet a podpírat nemocné je v rozporu s předpisy o šabatu, a tak, ledva zapadlo slunce, hrnou se k Petrovu domu nemocní z celého Kafarnaum a okolí. Mnoho lidí s mnoha rozličnými chorobami. Jedna nemoc je zde ale opakovaně zmiňována: „vyhnal mnoho zlých duchů“. To mohou být stejně tak nemoci ryze duševní (mimochodem, vždy těžší, než nemoci pouze somatické), ale hlavně, nemoci duchovní; nemoci, kdy nebojujeme s viry ani bakteriemi, ale s duchy – konkrétně zlými duchy, a tady nám klasická medicína nepomůže. Tady pomáhá jen síla Boží lásky a oběti; důvěry v Boha a vědomý boj s vlastním hříchem! Tyto mechanismy boje s nemocí nenajdeme v žádném medicínském manuálu, ty můžeme hledat jen ve svém srdci, ve svém svědomí, ve své duši, která je vědomě orientovaná na lásku k Bohu a na odmítání všeho, co se Boží vůli příčí. (Ne náhodou je náš svět nemocný více duchovně, než tělesně, protože jsme ve své většině odmítli pramen duchovního zdraví, jímž je víra, a zaměřili se jen na nemoci těla.)

Nejspíš celou noc, když v Petrově domě všichni spí, Ježíš léčí, uzdravuje nemocná těla a bolavé duše. Až konečně nad ránem zůstane sám. Nejde spát, jak by si po právu zasloužil. Spánkem načerpáme fyzickou sílu, Ježíš však, ač Boží Syn, potřebuje načerpat sílu duchovní. A to lze – u Ježíše, stejně jako u nás, jen v modlitbě! Jen v tichém přebývání u Otce. Jen v setkání s ním – lhostejno zda vkleče nebo vleže; v opakování modliteb nebo v tichu - základem modlitby a zdrojem posily z ní plynoucí, je setkání od srdce k srdci - a nic vnějšího, žádné dané předpisy, nesmí být tomuto setkání na překážku. Modlitba je setkání s Otcem!

Ježíš se modlí, rozmlouvá se svým Otcem – ale: ledva se Kafarnaum s úsvitem probudí, už jej hledají. Přichází další nemocní, každý touží po uzdravení. „Všichni tě hledají!“ Kdyby si Ježíš budoval image zázračného léčitele, byla by slova Šimona-Petra dostatečným důvodem, aby se vrátil k nemocným. Ale Ježíšovo poslání je jiné. Nepřišel léčit nemocná těla, přišel léčit nemocné duše, nemocný svět. Ano, nemocný svět, protože ten už ztratil zdroje skutečného zdraví – víru, naději a lásku. (To, co církev později nazve základními – vlitými ctnostmi. To, co je vlastním obsahem radostné zvěsti evangelia.) A tak nás nepřekvapí Kristova odpověď: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ Abych i tam kázal. Ježíš si je dobře vědom, jaké je jeho poslání. Co je nejpodstatnější v jeho poslání. Především být Slovem. Kázat, sdělovat poselství o lásce – Boha k člověku i lásce lidí navzájem. Kázat o příchodu Božího království. Ukazovat na Otce, vést k Otci. Hlásat radostnou zvěst o tom, že jsme milovanými Božími dětmi, že on, Ježíš, přišel, aby nás vykoupil. Uzdravování, jakkoli je důležité a od Krista neoddělitelné, není jeho vlastním posláním. Je službou lásky svým bratřím a sestrám. Je projevem jeho soucitu s námi lidmi. Ale to, proč Bůh posílá svého Syna na svět, je uzdravit tento svět, každého člověka všech věků, skrze víru – jen vzpomeňte: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

„Víra je z kázání“ - napíše později sv. Pavel. A tentýž Pavel nám dnes v druhém čtení ukazuje, jaká je odměna Božího kazatele, Božího služebníka: „Že hlásám evangelium, je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal.“ Jaká je moje odměna? „Jsem nezávislý na všech a přece jsem služebníkem všech. U slabých jsem slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.“ - Tady je odpověď všem kazatelům, hlasatelům, evangelizátorům, misionářům, klerikům, atd. Jaká je naše odměna? „Být služebníkem všech a s nimi, a jako jeden z nich, získat podíl v dobrech evangelia.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru