12.11.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být si vědom své lidské omezenosti

Být si vědom své lidské omezenosti

Mdr 6,12-16

1 Sol 4,13-18

Mt 25,1-13

32. neděle v mezidobí

Mudroslovné knihy, mezi něž kniha Moudrosti, jak už ostatně vyplývá z jejího názvu, patří, jsou skutečnými perlami biblické literatury Moudrost je v nich personifikována jako zosobněná Boží vlastnost a současně je obrazným návodem i pro náš život.

Zaposlouchejme se do uvedených slov: „Moudrost – snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají.“

Moudrost je tedy - a snadno - netřeba zvlášť usilovně pátrat, viditelná těmi, „kdo ji milují“, (tj. těmi, kdo k ní mají vřelý vztah, kdo po ní touží). Ti všichni ji snadno naleznou, ti, kdo ji hledají (kdo o ní, o Boha, usilují). Neschovává se za jinotaji, ale ještě dříve, než hledající otevře dveře, už sama sedí na jeho prahu. Tomu, kdo hledá, sama vychází vstříc – cit.: „ukazuje se jako první, sama obchází, hledá, neunaví se“.

Moudrost, jak ji chápe pisatel, spočívá v přijetí samého Boha, v přijetí jeho vůle. Není, jako helénská moudrost - Sofia, přístupná a vyhrazena pouze moudrým a učeným. Biblická moudrost sama sestupuje z nebe na zem a shromažďuje všechny, kdo jsou ji hodni, kdo ji hledají. Těm dává nahlédnout do podstaty věcí, do Božích plánů s člověkem. Podstatné je pouze to, zda po ní člověk prahne a touží. To ostatně krásně koresponduje s 63. žalmem a jeho antifonou: „Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!“ (Škoda, že tak málo nasloucháme slovům žalmů, že je ve mši sv. spíše bereme jako hudební vložku, než jako rovnocennou součást bohoslužby slova a nevěnujeme jim pozornost, kterou si právem zaslouží. Vždyť v textech žalmů je ukryto tolik krásné poezie, vřelosti a – moudrosti!)

Nezpochybnitelným projevem moudrosti je rovněž to, být si vědom své lidské omezenosti, nejen co do fyzických a mentálních sil, ale zejména co do času, který nám je dán. Jinými slovy: být si vědomi své smrtelnosti. (I v tomto ohledu se chováme, ke své škodě, mnohdy velmi nemoudře. Vytěsňujeme smrt ze svého vědomí, straníme se každé myšlenky na smrt, ale zejména, vyhýbáme se všem projevům smrtelnosti v našem životě. Jakoby k nám smrt a umírání nepatřilo, žijeme ze dne na den, snažíme se urvat ze světských nabídek, co se dá, bez perspektivy smrtelnosti. A své umírající odkládáme do nemocnic, v lepším případě do hospiců.) Ač se smrti straníme, přesto paradoxně žijeme v kultuře smrti, protože bez rozměru věčnosti, vykoupení a naděje. A právě o naději mluví sv. Pavel v jednom ze svých prvních listů. On, Žid, učí soluňské Řeky, s jejich kulturou chápající smrt jako zlo a definitivní konec, křesťanskému chápání smrti, jako přechodu do stavu, v němž se, v jiné rovině, se vzkříšeným tělem, setkáme nejen se svým Pánem, ale znovu také se svými blízkými. A proto „není třeba pro zesnulé truchlit“, vždyť jejich nesmrtelná duše existuje dále, jen v jiném, než pozemském rozměru. A až zazní archandělův hlas, sestoupí opět Pán na tuto zem, aby nad ní vykonal svůj soud a vzal své věrné k sobě do nebe. Tolik sv. Pavel. A jako vrchol biblických poselství této neděle přichází Kristus s podobenstvím o pannách prozíravých a pošetilých. V něm jakoby shrnuje předchozí texty a obohacuje je ještě o další rozměr.

Deset panen vychází se svými lampami naproti ženichovi. (Za výklad by jistě stál už počet deseti, stejně jako smysl obřadu, v němž ženich přichází do domu nevěsty, aby stvrdil manželskou smlouvu a pak ji odvedl do svého domu; stejně jako role družiček na tomto obřadu.) Nicméně, stačí si jen uvědomit, že družičky jsou připraveny na to, že budou muset čekat, neví, jak dlouho bude trvat svatební obřad. Očekávají sice příchod ženicha, ale přesto, a to všechny, zaspí. A Ježíš tento spánek nekritizuje - jeho požadavek připravenosti, očekávání, moudrosti a bdělosti se nevztahuje ani tak na spánek, jako na dostatek oleje. Na připravenost našich lampiček, aby dávaly světlo. Na nutnost podmínky života: světla.

Pět panen z deseti – tedy polovina (zkusme převést na celou populaci!) je pošetilých. Nepřipravených. Neprozíravých. Nemoudrých. Protože ona potřebná moudrost spočívá v připravenosti. V tom, že si panny jsou vědomy toho, že neznají délku doby, po níž budou muset očekávat Ženicha – stejně jako my neznáme dobu Příchodu Krista. Že jejich lampy musí mít dostatek oleje – stejně jako naše srdce dostatek lásky. Že bude třeba být bdělí, protože až přijde Ženich, nebude možno otálet – stejně, jako Pán nebude čekat, až si stačíme zařídit, to, co je třeba mít včas zajištěné. (Zdaleka ne jen pořízenu závěť, to se týká reality tohoto pozemského světa, jako spíše, mít v pořádku svoji duši, být v milosti posvěcující a mít všechny morální dluhy uhrazeny, být se všemi smířeni, nechovat k nikomu zášť a nenávist.) Až přijde Ženich, vejdou na svatební hostinu jen ty, které budou připravené!

Nepřipomíná vám to i jiná podobenství o nebeské hostině? Ježíš se úmyslně, v nových úhlech pohledu, stále vrací ke stejnému tématu. Na první (a povrchní) pohled k tématu smrti, ale ve skutečnosti k tématu připravenosti na setkání s ním v jeho nebeském království, na nikdy nekončící svatební hostině. Jsme pozváni všichni – je však třeba býti bdělými, tj. moudrými – tu přijmout pozvání a mít svatební šat; jinde jako dobrý služebník bdít a očekávat svého Pána a netlouci děvečky a neopíjet se; v jiných podobenstvích se nebát zbavit všeho nepotřebného, co by nám v příchodu na nebeskou hostinu bránilo. Dokonce nebát se zemřít jako pšeničné zrno – a jen tak vydat hojnou úrodu. Nebýt netrpělivými a počkat s tříděním plevele až do žní. Jindy zase být bdělými a hlídat dům před zlodějem, protože u něho, stejně jako u Ženicha, nevíme, kdy nás překvapí. Zkrátka: nedopustit, abychom nebyli připraveni!, abychom se nechali zaskočit. To krásně vyjadřuje věta u sv. Lukáše: „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby.“ (Lk 12,35) A konečně, k tomuto závěru směřuje i dnešní podobenství, stejně jako tomu odpovídá i poslední věta dnešního evangelia: „Bděte tedy, protože neznáte den, ani hodinu.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru