02.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být si navzájem bratry

Být si navzájem bratry

Iz 25,6-10

Středa 1. adventního týdne

I dnešní Izaiášův text je (podobně jako včera) plný RADOSTI, a zejména NADĚJE. Obrazem, který jeho vizi prolíná, je obraz HOSTINY. To je důležité – i dnes se lidé navzájem scházejí kolem stolu; hostinou oslavují nejvýznamnější životní události. Nejinak tomu bylo (a stále je) i v Orientě. Tehdy tam však měla hostina ještě více významů, než jen více méně nahodilé společenství lidí. Tam mělo společné hodování nejenom rozměr sociální, ale mělo i duchovní, náboženský obsah. Ke stolu společně usedají ti, které mají téhož ducha, totéž vyznání, kteří oslavují téhož Boha. (Aby vedle sebe u stolu seděl bezvěrec i ortodoxní Žid, je zatím v přední Asii, žel, nemyslitelné.)

Že jde v Izaiášově textu o společenství vycházející z kultu Hospodinova, je zřejmé už z toho, že se odehrálo na Hospodinově hoře, tj. Siónu. Ale že vybraná, tučná jídla a výborné víno spolu budou pojídat nejen Židé, ale i lidé všech národů, to přesahuje rámec tehdejších představ. Jak by mohl pohan jíst šťavnatá jídla a vybraná vína – obraz to obětní hostiny! – spolu s potomky Abrahámovými? To je nemyslitelné! Ovšem, co je v představách lidí nemožné, nepřijatelné a až pohoršující, to je u Boha docela dobře možné. Však on také „sejme závoj, který halil všechny lidi. Přikrývku, která kryla všechny národy…“ Jinými slovy, odkryje to, co dosud bylo lidskému rozumu a lidským smyslům skryto a odhalí slávu Boží. Odhalí tajemství své vůle, vůle v to, aby všichni lidé, na celém světě, si byli navzájem bratry. Aby je spojovala jedna víra. Aby byli jedním společenstvím, které pospolu v radosti zasedne spolu s Bohem k hostině v jeho království - království míru a pokoje, a kde už nikdo nemusí plakat. Každý účastník této hostiny totiž bude patřit na slávu Boží, proto zmizí všechen zármutek a bolest. Hospodin učiní konec panství smrti a pláče a nastolí věk života, pokoje a radosti stvořením „nové země a nového nebe“ (Zj 21,1-4). „Pán Hospodin setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi. Zničí smrt navždy!“

Vyvrcholení dějin lidstva se odehraje na Hospodinově hoře, v Jeruzalémě, spíše v tom nebeském, než skutečném, a to tím, že Bůh, spolu se svým Synem, definitivně zničí smrt a vládu zlého Ducha. Všechny národy s radostí vystoupí na Hospodinovu horu a: „v ten den se řekne: Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí: On je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

To je Izaiášova vize. Dosud nenaplněná. Syn Boží už přišel a dal nám moc být si navzájem bratry, představil nám jednoho jediného, milujícího Otce, – ale svět nepřijal ani tuto představu Boha, ani jeho Syna. A proto, pro naši lidskou pýchu, se termín nebeské hostiny stále odkládá. Ještě totiž nejsme schopni sedět vedle sebe na jedné Hostině a patřit na Boží slávu a společně se radovat.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru