16.03.2024, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být poctěn Bohem nepřináší světské ovace ani metály

Být poctěn Bohem nepřináší světské ovace ani metály

Jer 31,31-34

Jan 12,20-33

5. neděle postní

Dnešní sz. úryvek z proroka Jeremiáše začíná slovy adresovanými zdecimovanému zbytku Izraelitů v rozvalinách Jeruzaléma; slovy, která byla slovy naděje: „Hle, blíží se dni, kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu“.  Izraelité si nechtějí přiznat, že zničení Jeruzaléma, odvlečení elity národa do zajetí v Babylóně, je důsledkem jejich jednání, jejich krátkozrakých rozhodnutí a neposlušnosti smlouvě, kterou s nimi uzavřel Bůh. Smlouvě uzavřené na Sinaji, kterou oni opakovaně porušili, zatímco Hospodin ji znovu a znovu obnovoval. A na tuto smlouvu Hospodin, prostřednictvím Jeremiáše, poukazuje: „Hle, blíží se dni, kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu. Ne, jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli jsem byl jejich pánem“. 

Nemusíme mít právnické vzdělání, abychom věděli, že smlouva, kterou jedna ze smluvních stran poruší, tím samým zaniká. Není pro druhou stranu závazná. Naštěstí pro Izraelity - ale samozřejmě také pro nás, i my jsme od chvíle svého křtu účastníky smlouvy – Hospodin smlouvu porušenou lidmi nikdy nevypověděl, nezrušil. Slíbil, že bude za svým lidem stát, že je ochrání, vysvobodí; že jim bude milosrdným a odpouštějícím Otcem, přesto že svým jednáním opakovaně smlouvu s Bohem porušovali. Takže ačkoli nesou bolestné důsledky své nevěrnosti, svéhlavosti a opovážlivé pýchy, přesto jim Hospodin slibuje, že s nimi sjedná novou smlouvu: „Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem – vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“

Zatímco smlouva uzavřená na Sinaji byla vyryta do kamenných desek – a co je pevnějšího, stabilnějšího nad kámen? – novou smlouvu jim napíše do srdce. „Nestálé je srdce člověka“(sv. Augustin) a přece, srdce je středem člověka, jeho citů, jeho lásky. Jako by tím Bůh říkal, že chce být lidem milován …On ze své strany dává vše, odpouští, miluje: „Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.“

Jeremiáš uvádí příslib nové smlouvy slovy „Hle, blíží se dni“. Rovněž Ježíš v evangeliu začíná své prohlášení časovým údajem:  „Přišla hodina.“ Zdánlivě o nic moc nejde. Poutníci, jichž je Jeruzalém před svátky plný, chtějí „vidět“ Ježíše. Je to nejspíš proto, že den předtím vjel Ježíš do Jeruzaléma na oslátku, oslavován, jako „Panův požehnaný“. Taková událost vzbudila pozornost nejen mezi Židy, ale i pohany. Ti se znají s Filipem a tak jej prosí, aby jim umožnil vidět se (potkat se) s Ježíšem. Filip jde za Ondřejem, který je rovněž rodákem z galilejské (napůl pohanské) Betsaidy. A pak jdou za Ježíšem. Jeho odpověď je jakoby „od věci“: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven a dále, po slovech o svém oslavení slova o zmaru: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, nemůže přinést užitek …“ a na adresu ostatních: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí (nelpí na něm), uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“

O jaké oslavení půjde, vyplývá z dalšího textu. Ježíš dobře ví, co jej už zakrátko čeká, je rozechvěn očekáváním utrpení: „Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Vždyť kvůli té hodině jsem přišel.“ (Ta hodina už přišla.) „Otče, oslav své jméno!“ (Mým utrpením, které přijímám.) Otec nezůstane svému Synu dlužen odpověď – Ježíš ji potřebuje, je rozechvěn, nepochybně prožívá vnitřní boj; jeho lidská přirozenost se, a to pochopitelně, brání utrpení; jeho božská přirozenost mu velí podrobit se „té hodině“. „Tu se ozval hlas z nebe: Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Hlas Boží je, zdá se, pro lidské smrtelníky nesrozumitelný. A tak je Ježíš tím, který je uvádí do souvislostí: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Jak by mohli rozumět! „Až budu ze země vyvýšen“ – na kříž – „těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.“

Ježíš mluví o své smrti a poutníci se s ním chtějí setkat, přihřát se na jeho popularitě. Všichni kolem jsou tak nechápaví – jak tím Ježíš musí trpět. On prožívá vnitřní utrpení, oni myslí jen na sebe. On chce oslavit svého Otce, oni myslí na svou slávu. Jakoby neslyšeli slova o tom, že je třeba zemřít sami sobě. Že je třeba odpoutat se od svých představ, zříci se všeho a pouze takto vyprázdnění mohou následovat Ježíše. A to až na kříž. „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Kde jsem já? Každým pohledem na kříž si můžeme odpovědět, kde je Ježíš. A odměna za službu? „Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“ Jenomže být poctěn Bohem nepřináší světské ovace ani metály. Být „vyvýšen“ od Otce, to neznamená postavit se na piedestaly tohoto světa, tam staví své pohůnky „vládce tohoto světa“. Být vyvýšen od Otce znamená (jak říká sv. Pavel) „být s Kristem ukřižován“. Ale také (poté, co zrno sobě odumře) být s Kristem vzkříšen. Což neřekl: „Kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.“ Nepřeslechněme ono: pro život věčný.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru