Být ospravedlněn jako celník
Sir 35,15-22
Lk 18,9-14
30. neděle v mezidobí
Tato neděle nám opět přináší téma modlitby, vzpomeňme, minulý týden kladlo důraz na vytrvalou modlitbu – příklad neodbytné vdovy – a dnes zdůrazňuje pokoru, upřímnost a vnitřní pravdivost modlitby. Ježíš odhaluje svým posluchačům velké tajemství opravdové modlitby; modlitby, která, aby vůbec modlitbou byla, musí být osobní, upřímná, pravdivá a pokorná. Modlitba je modlitbou pouze a jen tehdy, je-li setkáním, dialogem, rozmluvou s Bohem. Jen tehdy, klademe-li Boha na prvé místo a snažíme se pokorně (pokora je přiznaná pravda o sobě samém) nazírat na sebe sama, můžeme dojít vyslyšení. Ježíš rád pracuje (jak je ostatně jeho pedagogicky mistrným, zvykem) s protiklady. A není jich v tom dnešním evangeliu málo. Dříve však, než si na farizeje a celníka „posvítíme“, zaposlouchejme se do prvého čtení z knihy Sirachovcovy.
Sirachovec, velký pedagog a mistr mudrosloví, nám zanechal nepřeberně moudrých a dobrých rad, platných, i přes více než dvě tisíciletí. Dnešní úryvek je součástí delší pasáže, v níž líčí, jak má vypadat duchovní oběť a varuje před snahou Bohem manipulovat a vydírat jej velikostí svých obětí. Bohatý i chudý přinášejí do chrámu svůj dar. Zatímco bohatý obětuje množství darů proto, aby si Hospodina naklonil, aby přimhouřil oči nad nespravedlnostmi, které spáchal, chudý nemá nic, co by obětoval, jen svou bídu, nářek a žal. Bohatý obětuje hodně a hodně očekává, chce Boha přechytračit a uplatit výší svých darů; chudý přichází s prázdnýma rukama, ale s čistým srdcem. A jak dopadnou před Boží tváří? Tady už můžeme citovat z dnešního úryvku: „Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde …“
Na Sirachovcova slova navazuje Ježíš ve svém podobenství, které má ještě hlubší duchovní obsah. Už netoliko rozdíl mezi bohatým a chudým z materiálního hlediska, ale bohatým svým sebevědomím, svými zásluhami, a chudým svoji pokorou a vědomím své lidské bídy. Ačkoli je celník nepochybně bohatší svým majetkem, stojí před Bohem v postoji ubožáka, který nemá Bohu co předložit. A Ježíš vyzdvihuje rozdíl mezi pyšným a pokorným, mezi spravedlností Zákona a svobodou křesťana; mezi falešným jástvím před Bohem i sebekritičností celníka; mezi vyvyšováním se před Bohem a vědomím vlastní nedokonalosti. Bylo by možné ve výčtu pokračovat dále, ale podstatný je výsledek modlitby obou protagonistů: „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus.“ Proč? Protože „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Toto poučení nám budiž klíčem ke vztahu k sobě samým, k druhým a zejména ke vztahu s Bohem.
Nemělo by nám uniknout, komu že je vlastně adresováno Kristovo podobenství o „modlitbě farizea a celníka“: „Těm, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví“. To je podstatné. Těm, kteří si zakládali na své – ovšem pouze lidské – spravedlnosti. Těm, kteří se na druhé dívali shůry své demonstrované, na odiv dávané dokonalosti a zbožnosti. Těm, kteří si z Boha udělali podplatitelného Pána, jehož uplácejí množstvím svých darů a zásluh.
„Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.“
Farizej - člen „vyšší třídy“, společenské elity. Těch, kteří se snažili bezchybně dodržovat Boži přikázání. (A nemylme se, ono je to stálo nemálo úsilí a odříkání – ale nesprávně zaměřeného a motivovaného.)
A pak je tu celník. V podstatě zloděj, kolaborant a podvodník. Oba „jdou do chrámu, aby se modlili“, oba se modlí, a přece, ač ke stejnému, přece jakoby jinému Bohu. Oba ve své modlitbě mluví o sobě, ale jejich pohled na sebe sama, jejich vnímání sebe sama, je tak jiné. Farizej se „postavil“ doprostřed chrámu. Skoro to zní, jako by se postavil před, či snad i nad, samého Boha. Sebevědomě se obrací k Bohu Zákona, a víc než modlitbu, mu předkládá výčet svých zásluh, své zbožnosti: „postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů“. Mluví sice k Bohu, ale mluví o sobě. Je tak plný sebe a „ty druhé“ má jako měřítko své dokonalosti. „Děkuji, že nejsem, jako oni. Jako támhleten celník.“
A pak je tu celník. Jeho protiklad. I on se modlí. Ačkoli je veřejným hříšníkem, všemi, a oprávněně pohrdaný, je pravdivý. Nepředkládá Bohu své zásluhy, ale svoji hříšnost a ubohost. Nestaví se doprostřed chrámu, nechce být na očích ostatním lidem, dokonce ani nemá odvahu „postavit se“ před Boha. Postává kdesi vzadu v příšeří a pohnut lítostí, se pokorně bije v prsa. Obrací se k Bohu, také mluví o sobě, ale s kající prosbou: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“
Protože je toto podobenství určeno právě „těm, kteří si na sobě zakládali“; těm, kteří se tím samým povyšovali nad druhé; kteří děkovali Bohu, že „nejsou jako ostatní“, přidává Ježíš k Božímu ortelu i své poučení. „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus! Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Onen farizeus nerozmlouval s Bohem, pouze mu předkládal své zásluhy, ale o Boha, o setkání s ním nestál. Pracoval pro Boha, přinášel mu své oběti, ale bez vztahu, bez lásky, jen jako nádeník, očekávající od něho svoji mzdu. Celník s Bohem rozmlouval. Otevřel se mu s celou svoji morální i duchovní bídou, a pověděl mu, jak málo se cítí být hoden. A přece – právě on, malý ve svých očích i očích spravedlivých tohoto světa, ač na posledním místě v chrámu, byl Bohu nejblíže a odešel ospravedlněn.
Jiří Vojtěch Černý
