11.05.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být naladěn na stejnou vlnu s Ježíšem

Být naladěn na stejnou vlnu s Ježíšem

Jan 10,27-30

Čtvrtá neděle velikonoční

Evangelium dnešní neděle je nadmíru krátké. Zato, ovšem, je tak hluboké, že je obtížné najít podobné místo Písma sv., které by se mu svou hloubkou a obsahem vyrovnalo. Pomyslete jen, co znamenají, co sdělují jeho závěrečná slova: „Já a Otec jedno jsme.“

Abychom je mohli aspoň trochu pochopit, je třeba vstoupit do myšlenkového světa sv. Jana. I on, stejně jako ostatní evangelisté, chce dát odpověď na otázku, kdo je to Ježíš. Jenomže zatímco Matouš, který psal pro Židy, dokazuje Ježíšovo mesiášství z jeho davidovského původu a z proroctví, která se na něm naplnila; Marek, který psal pro pohany, zdůrazňuje především Ježíšovy zázraky; Jan vychází z něčeho úplně jiného. Podle něho, a jazyku Písma, k sobě patří ti, kteří se - jak říká - znají. Avšak, toto vzájemné poznání není něčím ryze racionálním, jak je chápeme my, ovlivnění západním myšlením, nýbrž něčím velmi osobním a hlubokým, něčím, co se dotýká lidského srdce. Podle hebrejské mentality „znát někoho“ znamená určité zamilování se, které vede k tomu, mít společné radosti i společné starosti a především, mít vnitřní spřízněnost s tím druhým. (Konečně, i v erotické oblasti „poznat“ ženu znamená milovat se s ní.) Tento osobní rozměr poznání byl Židům běžný. A právě na něm staví sv. Jan, když píše: „Ježíš je Syn Boží, protože zná Otce a Otec zná jeho“. A nám zjevuje své synovství tím, že nám sděluje toto vzájemné poznání s Otcem. Anebo, což je skoro totéž, Ježíš je Syn Boží, protože jedná jako Otec. Poslechněme si o tom několik Kristových výroků: „Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže je ale konám, věřte těm skutkům, abyste poznali, a i nadále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (Jan 10,38) Ježíš se projevuje jako Boží Syn tím, že dělá to, co vidí dělat Otce, že jedná stejně jako Otec, v jeho stylu. A z druhé, negativní strany: jeho nepřátelé nejsou Božími dětmi, právě proto, že nejednají jako on. Nebo další výrok: „Kdybyste byli děti Abrahámovy, konali byste skutky jako Abrahám… Váš otec je však ďábel a vy chcete dělat, co žádá váš otec, lhář a otec lži.“ Silná to slova! Být křesťanem tedy znamená žít jako Pán Ježíš. Výmluvný a povzbuzující je i další Kristův výrok: „Kdo zná moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a i já ho budu milovat a zjevím se mu.“ (Jan 14,21)

Snad byl tento dlouhý úvod na místě, abychom pochopili hloubku slov, která jsme v dnešním evangeliu slyšeli. Nejen ono už zmíněné: „Já a Otec jedno jsme.“ Ale také to, co jsme mohli slyšet nebo číst v předchozích verších 10 kapitoly: „Já jsem Pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za své ovce svůj život … volám své ovce jménem a ony jdou za mnou… Já jsem dveře k ovcím, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn (spasen, vykoupen); bude moci vcházet i vycházet (bude svobodný a svéprávný) a najde pastvu (dostatek potřebných darů a milostí, hojnost, bezpečí …).

A dnes: „Moje ovce znají můj hlas, já je znám, a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život; nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.“

Nejprve ono: „Já jsem …“ – toto Kristovo označení sebe sama nacházíme pouze v evangeliu sv. Jana. (A svým obsahem nás odkazuje pod horu Sinaj, kde slyšel Mojžíš z hořícího keře stejné Boží slovo. „Já jsem …“) A kým že je Ježíš v dnešním evangeliu? Pastýřem dobrým – ne nadarmo je tato neděle nazývána „Nedělí Dobrého pastýře.“ Být pastýřem znamená v přeneseném slova smyslu být vůdcem, ochráncem; být tím, kdo druhé vede a udává směr. Taková úloha nebyla izraelitům cizí, pastevectví bylo už od Árona jejich nejčastějším povoláním. Ale Ježíš je, jako ostatně vždy, maximalista. Nestačí, že se označí za vůdce, on přidává i charakteristiku svého vůdcovství – je pastýřem dobrým. To nemůže o sobě žádný pastýř s jistotou tvrdit, to může pouze Boží Syn. Ten, který dává svůj život za své ovce a jehož hlas jeho ovce znají. A protože znají, mají k němu důvěru, osvědčenou tolikerou zkušeností - kdy je ztracené usilovně hledal; kdy je zachraňoval z moci zla; kdy je vedl do bezpečí ohrad a sytil je tím nejvydatnějším pokrmem, svou krví a tělem … - protože znají, proto jdou za ním! (Jen „pošetilé ovce“ jdou za hlasy pastýřů, které neznají – vždyť ne každý pastýř je dobrý a má s ovcemi dobré úmysly. Konečně, i o pastýřích špatných mluví Písmo nejednou a varuje před nimi - stejně jako v přeneseném smyslu před všemi těmi, kdož svádí lidi na scestí, do zkázy fyzické i morální. Kdo jim lžou, kdo si oblékají přes vlčí kožich roucho beránčí a ovce zneužívají pro sebe sama.)

- Ano, jen jediný o sobě může plným právem prohlásit: „já jsem Pastýř dobrý“ – Ježíš Kristus, Boží Syn. A ten o sobě dnes tvrdí: „Já a Otec jedno jsme!“ Dokážeme vůbec pochopit, oč tu jde? Sv. Jan v úvodu svého evangelia píše: „Boha nikdy nikdo neviděl! Jednorozený Syn, který spočívá na srdci Otcově, ten o něm podal zprávu.“ (Jan 1,18) Jan nás uvádí do intimního společenství Ježíše se svým Otcem. Tak, jako On od věčnosti spočívá na Otcově srdci, tak dal spočinout právě Janovi při Poslední večeři na svém srdci, aby se mu zjevil, aby mu sdělil své poznání; aby mu dal Ducha. A to platí i o nás. Být křesťanem znamená znát Ježíše, mít s ním vnitřní spřízněnost, být naladěn na stejnou vlnu s Ježíšem. To je ono: „Moje ovce znají můj hlas.“ A ony přijímají bez výhrad a vnějších zábran Jeho slova. A proto jdou za ním, stávají se účastnými Jeho života a jeho osudu.

V teorii je toto vše velmi krásné a jasné. Ale uvědomujete si, co to znamená v praxi? V praxi tato spřízněnost s Kristem znamená, že musím vyznávat pravdu, ať to stojí, co to stojí, třeba i před Pilátem. („Ježíš Pilátovi odpověděl: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“) V praxi to znamená, že musím být ochotný sloužit druhým a milovat je tak, jako Ježíš miluje mne, tedy až k oběti života. („Dal jsem vám příklad. Jak jsem udělal vám, tak máte dělat vy.“) V praxi to znamená, že musím na sebe brát Ježíšův kříž v jistotě, že budu účasten i Jeho vzkříšení. („Já jsem jim dal svoje slovo. Svět k nim však pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa… Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal.“)

V praxi to znamená: být ovcemi, kteří znají svého Pastýře a v oddané důvěře jej následují: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou.“ – Jdou za mnou: třeba i na kříž; třeba i do velkého soužení. Přitom ale vždy v jistotě, že jednou dospějí před Boží trůn. Protože - a to je nejútěšnější slovo celé nedělní liturgie – „Navěky nezahynou a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ Tzn. ty, kteří znají svého Pána a kdo naslouchají jeho hlasu. Ty, kdo jsou s ním vnitřně spřízněni. Ty, kdo si doběla vyprali své roucho v Beránkově krvi. „Ty nikdo z mé ruky nevyrve.“ Nikdo! Může být nějaký útěšnější příslib? „Nikdo je z mé ruky nevyrve.“ Kéž to platí o nás všech!

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru