31.01.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být lidmi otevřeného, čistého, pokorného a tichého srdce

Být lidmi otevřeného, čistého, pokorného a tichého srdce

Dt 18,15-20

Mk 1,21-28

4. neděle v mezidobí

V dnešních čteních, a to ve sz., stejně jako v evangeliu, můžeme, až bytostně, vnímat, jakou sílu má slovo. Nejen slovo, které je jen jedním z mnoha slov, kterými nás druzí a celé naše prostředí každým okamžikem zahlcuje; ale jakou sílu a moc má SLOVO, které je podložené Boží autoritou a Duchem svatým.

My jsme dnes, díky rozmachu nejrůznějších medií, slovy doslova zahlceni. Nejrozmanitější mediální prostředky nás zavalují množstvím slov, pojmů a informací, které už ani nejsme schopni vnímat. Slova, slova a zase slova, se na nás valí z úst politiků, z pořadů zábavných i pokleslých; dráždí naše smysly v barevných reklamách a časopisech; k tomu máme na uších sluchátka, v ruce mobily a tablety; večer blikající obrazovku televize; monitory počítačů, e-maily, internet, facebook… Nemyslím si, že je vůbec možné, všechny ty zvuky, informace, šumy, které se na nás odevšad valí, pojmout, vstřebat, zpracovat. A, jak už to bývá, je-li něčeho nadbytek, ztrácí to svoji hodnotu.

To u Mojžíše, připravujícího se na svůj odchod, tomu bylo jinak. Neřekl mnoho slov, ale ta, která řekl, se hluboce vryla do paměti posluchačů. Byla to nejen slova „na rozloučenou“; byla to slova, možno říci, Mojžíšovy závěti. Mojžíš dobře ví o svém blízkém skonu a tak dává izraelskému lidu, který už, už, stojí na prahu země zaslíbené, užitečné rady, povzbuzení, dokonce i varování. A k tomu připojuje slova vpravdě prorocká; slova, která se naplní až po staletích, ba tisíciletích. Slova, která jsou předobrazem Božího SLOVA - Božího Syna, Ježíše Krista. „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat…“

Mojžíš se přitom odvolává na přání samých Izraelitů, kteří pod Chorebem (Sinají) nesnesli zvuk Božího hlasu a žádali si prostředníka. Doposud jím byl Mojžíš, ale nyní budou muset dlouhá staletí čekat, až přijde jiný „prostředník“, protože oni sami se Božímu hlasu, mluvícím k nim skrze pravé proroky, budou uzavírat a nebudou mu naslouchat. (Ovšem, o to více budou naslouchat „lžiprorokům“, kteří jim budou sdělovat, to, co chtějí slyšet, co se tak „hezky“ poslouchá – podobnost s populistickými politiky je samozřejmě čistě náhodná…) Pro takové „lháře a podvodníky“, zaštiťujícími se jménem Božím, má ale Mojžíš slova ostrá slova Boží výhružky: „Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít“. (To mohou být slova i do dnešní doby – oněmi jinými božstvy mohou být kupř. neoprávněně čerpané dotace, které vposledku zaplatíme my všichni; zodpovědné posty bez osobní zodpovědnosti; manipulace veřejným míněním; nakašírované PR s vyprázdněnou morálkou, atd., atp.)

Po „závěrečné řeči“ Mojžíšově následoval 95. žalm, v němž jsme opakovali slova antifony: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!“

Kéž – (částice přací se silným akcentem) – kéž, ať, nechť- byste dnes uposlechli jeho hlasu! Dnes – nyní, v současnosti, ne až někdy, jednou – vždyť „nyní je ta doba příhodná“; uposlechli jeho hlasu – uposlechli, brali vážně, naslouchali – jeho hlasu – Božího hlasu - toho, který k nám stále promlouvá, a to nejen skrze proroky (bývalé i novodobé, okolnosti příjemné i dramatické …) „Kéž bychom nezatvrzovali svá srdce!“ O zatvrzelých srdcích čteme snad v každé knize Písma. Je tak důležité být pro Boha (ale samozřejmě i bližní) otevření. Vzpomeňme jen, kolik zla způsobila „zatvrzelá srdce“ Božímu Synu – a konečně, kolik působí i nám samým. Hradbu zabarikádovaných, nepřípustných (nepropustných) srdcí nelze zdolat násilím, na ta jsou všechna beranidla krátká. Zatvrzelá srdce lze proměnit a obměkčit pouze láskou. (Kolikrát jsme při čtení (zpěvu) žalmu tato slova mechanicky opakovali – co si tedy položit otázku – „jaké je mé srdce“? Není také „zatvrzelé“, zapouzdřené ve své sebestřednosti? Necitelné vůči druhým? Vůči Bohu?)

Korunou biblických textů je evangelium. V něm vidíme Ježíše v akci, což mu vynese (alespoň protentokrát) úžas, údiv, uznání. (Snad i proto, že se děj odehrává v Galileji, která je farizeji a náboženskou smetánkou pokládána za napůl pohanskou, takže se zde oni farizeové se zatvrzelými srdci příliš nevyskytují.) Jsou tu obyčejní lidé, a ti jsou schopni úžasu. Ti se umí radovat. Ti se dokáží sklonit před přirozenou autoritou. (To zatvrzelá srdce zpravidla nedokáží, vždyť se točí jenom kolem sebe a na druhé pohlíží svrchu své pýchy…) Ježíš navštíví ráno kafarnaumskou synagógu. Jako host se ujme četby Tóry a výkladu – avšak hle, on nemluví tak, jak jsou posluchači zvyklí od rabínů, kněží, saduceů či farizeů. Mluví srozumitelně, nepoužívá zbožných frází, nestylizuje se do vševědoucího zákoníka. Jeho řeč je přirozená a přitom podložená nezpochybnitelnými argumenty z Písma. Nekárá. Nemoralizuje. Lidé cítí, že jeho ústy mluví vyšší moc – i když ji ještě nedokáží pojmenovat. A tak: „žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé zákona.“

Mezi přítomnými v synagóze je ubožák, posedlý zlým duchem. A je to právě zlý duch, tento Boží nepřítel, který má (je to přece duchová bytost) vyšší schopnosti poznání. Dobře rozpoznává v Ježíši Syna Božího a reaguje – jinak ani nemůže – zlobou, křikem, nenávistí. Narazí však na Božího ducha, který z Krista vychází, na moc Božího Syna. Ježíš se nezdržuje argumentací. (Ta je u zlého ducha vždy kontraproduktivní). Rázně jej okřikne a přikáže mu: „Mlč a vyjdi z něho!“ Na sílu, na moc Božího Syna, je zlý duch krátký a tak s posledními záchvěvy z posedlého vychází… A přítomní? Další důkaz moci a síly Kristových slov. Diví se, žasnou: „Co to je? Nové učení a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí a poslouchají ho!“

Ježíš je vlastně teprve na počátku svého veřejného působení, ale nikoho kolem nenechává na pochybách, že mezi nimi „povstal nový prorok, naplněný silou a mocí Boží“.

A Ježíš v této síle, v této moci svého slova, si vyvolí právě z galilejských rybářů své první učedníky, aby je, takříkajíc zaškolil, a pak v moci Ducha sv. je poslal k úkolu daleko přesahující lidské síly a možnosti. Být hlasateli jeho – Boží radostné zvěsti a přinášet pokoj a uzdravení tomuto nemocnému světu. A toto povolání se přes všechny stovky a tisíce generací předává dál. Až do dnešních dní. Až k nám, ano, i k nám laikům, kteří jsme při křtu také dostali všeobecné poslání být soudobými hlasateli v kněžském, prorockém a královském poslání.

V našich lidských silách není vyhánět zlé duchy, co víc, není radno si s nimi ani jakkoli zahrávat a vést dialog, to je příliš nebezpečné. Ale v našich silách je třeba naplnit ona slova, která jsme opakovali v antifoně dnešního žalmu: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu. Nezatvrzujte svá srdce.“ Boží dnes trvá stále – a vyzývá nás k bdělosti, vytrvalosti a opravdovosti života. A tak na závěr dovolím ocitovat ještě slova 51. žalmu: „Stvoř mi čisté srdce, Pane. Nového, stálého ducha mi dej. Neodvrhuj mne od své tváře, ať ve mně trvá tvůj svatý duch.“ Kéž v nás působí Boží duch – a i my budeme v jeho síle a moci konat to, co od nás očekává náš Pán. Zdánlivě nic zázračného a světoborného - být lidmi otevřeného, čistého, pokorného a tichého srdce. Jako životní program to úplně stačí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru