17.10.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být křesťanem, znamená přijmout službu druhým. Být křesťanem znamená sloužit celku.

Být křesťanem, znamená přijmout službu druhým. Být křesťanem znamená sloužit celku.

Iz 53,10-11

Mk 10,35-45

29. neděle v mezidobí

Na světě je několik miliard lidí. A přece, každý člověk je jiný, každý je nezaměnitelný originál. Mnohé vlastnosti však máme my lidé společné – lišíme se jen tím, že u někoho vystupují více na povrch, u jiného nejsou tak patrné. Mám na mysli především naši sebestřednost, ctižádostivost, touhu vyniknout, atd. Ale, nechci posuzovat, (natož odsuzovat), chci mluvit o tématu dnešních biblických čtení. Ona totiž mluví o MOCI a o SLUŽBĚ. O dvou skutečnostech, které stojí v protikladu. Kdo má moc, je zpravidla „nahoře“, je „vážený“ a má pod sebou, větší či menší, plejádu těch, kteří jsou jeho pod-řízenými, těch, kteří mu pomáhají, slouží, případně posluhují či podlézají. To jsou ti bez moci.

Co svět světem stojí, je, alespoň z hlediska moci a bezmoci, panování a služebnosti, takto rozdělen. Jedni jsou nahoře, ti viditelní a panující; a na opačné straně pak ti, kdo jsou odsouzeni do podřízené role poslouchajících, pracujících, posluhujících, mlčících, ovládaných.

Ježíš Kristus, tento nenapodobitelný mistr paradoxů, přinesl největší revoluci v dějinách lidstva. Jeho revoluce však za sebou nezanechává potoky krve nevinných, jako všechny ty naše lidské převraty, výměny moci a války. Jeho revoluce je revolucí lásky a zdánlivé slabosti. A přesto nenechá kámen na kameni – ne však v chodu společnosti, ale v řádu hodnot. „Kdo chce být první, ať je služebníkem všech… Syn člověka, (tj. Bůh!), nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny!!!“

To je ona zmíněná revoluce lásky. Bůh je láska, píše sv. Jan. A také píše: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, svého jediného Syna…“ Proč? Proč jej, nevinného, obětoval? Aby svět vykoupil. Aby jej zachránil svou obětí lásky!

My jsme nejprve v prvém čtení u proroka Izaiáše slyšeli předpověď o Mesiáši. Izaiáš jej však neprezentuje jako očekávaného panovníka, vládce a vojevůdce, ale jako: „spravedlivého, trpícího Služebníka“! To je vskutku nečekaný obraz. S úlohou zachránce, Spasitele a Vykupitele je spojená všeobecná představa panovníka, krále, neomezeného vševládce. A teď tady Izaiáš nabízí „služebníka“, toho, „kterého se Hospodinu zlíbilo zdrtit utrpením“!

Zvláštní proroctví, divná představa. A Izaiáš také vysvětluje, proč zrovna utrpení z rukou Božích: - aby bylo nástrojem ospravedlnění mnohých, protože právě skrze utrpení ponese viny mnohých a naplní tak Hospodinův plán lásky s ne-spravedlivým lidem.

Mám za to, že těmto slovům proroka Izaiáše jeho současníci nerozuměli. A jak by také mohli, když ve své ekonomické i morální bídě upínali zrak do budoucnosti a čekali ZACHRÁNCE. Copak by je mohl nějaký služebník zachránit? To přece musí být „NĚKDO“, kdo bude mít sílu a moc, kdo si podrobí ostatní národy a bude nad nimi v Hospodinově jménu panovat! Vcelku logicky, podle lidských měřítek, čekají PANOVNÍKA, nikoli SLUŽEBNÍKA, o němž mluví proroci.

Nejinak jsou na tom i apoštolové o několik století později. I oni očekávají Mesiáše – dokonce jim už dochází, že je jím právě Ježíš, ten JEŽÍŠ, který si právě je vyvolil! – takže, je třeba svoje postavení Kristova spolupracovníka zhodnotit. Jednou, až bude jako PÁN kralovat nad Izraelem, až osvobodí svůj národ od Římanů, pak přece oni budou v jeho blízkosti. Je třeba si zavčasu zajistit teplá ministerská místečka. Začnou s tím ti nejbližší. Jakub a Jan. Ti, kteří by měli Kristu nejlépe rozumět. Už 3 roky s ním chodí po Galileji a Judsku, už byli svědky tolika zázraků, slyšeli tolik podobenství – a jak vidno, nic nepochopili. Vidí své budoucí postavení, svá domnělá teplá místečka a nechápou, že cesta k nim je cestou utrpení – přesně jak to předpovídal Izaiáš. „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji? Můžete se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Ježíš mluví o kalichu utrpení a křtu kříže – a oni? „Můžeme.“ Opravdu neví, co mluví. Neví, o čem je řeč. Ani ostatní apoštolové na tom nejsou s chápavostí lépe. Rozmrzeli se na ty dva, že je v jejich sobeckých plánech předešli, že byli pohotovější. A tak, jako už tolikrát, jim Ježíš vysvětluje, jak se to má s jeho následováním doopravdy. Nikoli světská sláva, nikoli panování, ale trpký úděl posledních z nej-poslenějších. „Kdo chce být mezi vámi VELIKÝ, ať je SLUŽEBNÍKEM všech; kdo chce být mezi vámi PRVNÍ, ať je OTROKEM všech.“ To je studená sprcha na jejich horké ambice. To je panování postavené na hlavu, naprosté převrácení zažitých představ o prvenství.

Ježíš, pro lepší pochopení, ukazuje na sebe, na své poslání Vykupitele: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Tato Kristova slova jsou pilíři naší víry, jsou sloupy naší spásy. Jenomže, žijeme ve světě a v lidské společnosti jsou prvními zpravidla ti s nejostřejšími lokty a nejnabubřelejšími gesty. Ti, kteří se vyšvihnou „nahoru“ mnohdy i nečestnými praktikami. Netouží po předních místech proto, aby SLOUŽILI druhým, aby se rozdávali pro druhé a pomáhali jim. Chtějí sloužit jen sami sobě, svým korytům, svým komplexům moci a slávy. Tak to, bohužel, je. Ježíš však říká, a to by nám křesťanům, nám, kteří jsme byli pokřtěni v Jeho jménu a pijeme v Eucharistii kalich Jeho krve, nemělo uniknout – „MEZI VÁMI TOMU TAK NEBUDE!“

Být křesťanem, znamená přijmout SLUŽBU DRUHÝM. Být křesťanem znamená SLOUŽIT CELKU.

(Je smutný pohled na křesťany v minulosti i v současnosti. Jen málo z nich chápalo a chápe své přední postavení, jako povolání ke službě. A přece nás historie znovu a znovu přesvědčuje o tom, že posun vpřed, k vyšším, duchovním hodnotám nastolili právě a jen ti, kteří nesloužili sami sobě a své pýše, ale blahu lidí, kteří jim byli svěřeni. Bylo jich a dosud je, málo. A přece jsou právě tito, často nepochopení, vysmívaní a dehonestovaní, těmi, kteří lidstvo posunuli a i dnes posouvají o krůček blíž k Božímu království. Ke království lásky, pokoje a spravedlnosti. Často přitom, stejně jako Kristus, platí nejvyšší daň. Svět chce být klamán, svět provolává slávu tyranům a diktátorům. Svým skutečným velikánům staví - samozřejmě až po jejich smrti - pomníky.

Kdo je ochoten naslouchat hlasu těch „slabých a bezmocných“ tam dole? Kdo je ochoten dobrovolně přijmout kalich utrpení; kdo chce programově sloužit druhým? Kdo se chce obětovat pro druhé? V očích tohoto světa jen pošetilí snílci a blázni. A také křesťané – tedy pokud jsou hodni toho jména!)

Platí tato Kristova slova také pro nás, pro naše křesťanská společenství? Odpovězme si sami.

Jiří Vojtěch Černý


Vydejte se na nádherné adventní trhy do Berlína!

 

 

 

 
Nahoru