Bůh zve (neustále) všechny lidi na nebeskou hostinu
Iz 25,6-10
Mt 22,1-14
28. neděle v mezidobí
Mnohokrát se v Písmu svatém objevuje obraz hostiny. Vždy je symbolem setkání, vzájemnosti, také hojnosti a radosti. Nejinak je tomu i dnes. Začněme prvým čtením z pera proroka Izaiáše. „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným jídlem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ Tento obraz Hospodinova menu není proto, aby se nám sbíhaly sliny a my naprázdno polykali. Je rozdíl mezi tím vzbudit chuť, nebo probudit touhu – touhu po setkání s Hospodinem na jeho nebeské hostině. Ona šťavnatá jídla, vybrané víno znázorňují pro Izraelity velkolepou a velkorysou hojnost. A na kdy Izaiáš tuto královskou hostinu slibuje? Až bude sejmut závoj a odstraněna rouška. To je další, velmi zajímavý výraz. Rouška, závoj, velum – má více významů a účelů. Jednak je to materie, která ukrývá cosi dosud neznámého, co bude teprve odhaleno. Dále, s odkazem na smrt, to může být také rouška, která halila tváře (tehdy mužů i žen) v době jejich smutku. A sejmout, odstranit takovýto závoj, pak znamenalo, že doba smutku už skončila – tomu ostatně odpovídá i onen příslib, že Hospodin setře slzy z každé tváře. A zase významné slovo – z každé tváře; nebude tedy už nikdo, kdo by truchlil; a co víc, tato tučná hostina bude vystrojena pro všechny národy!, což je doslova neslýchaný projev Boží universality: nejsou pozvaní jen ti, co pochází z vyvoleného národa, ale všechny národy. Tady už je zřejmá souvislost s poselstvím evangelia, kde pozvaní hosté, Izraelité, pozvání Hospodinovo odmítnou a tak se svatební síň naplní hosty sezvanými z cest a rozcestí – tedy pohany.
Není bez zajímavosti, kdy a komu Ježíš říká toto podobenství o královské hostině. Je to v posledním týdnu, kdy Ježíš už vjel na oslátku do Jeruzaléma a kdy svá podobenství o „dvou synech“ a „o zlých vinařích“ (viz evangelia předchozích nedělí) říká velekněžím, učitelům zákona a farizeům. Tedy těm, kteří „něco znamenali“ (ale příliš si na tom zakládali) a kteří dobře znali Písma (ale nechtěli si připustit, že se týkají právě jich samých). Právě jim je určeno i to dnešní podobenství. Není obtížné si dosadit za pozvané na královskou hostinu právě předáky izraelského národa a za královské služebníky soudce a proroky, vyzývající odpadlé od Hospodina k návratu. Oni byli těmi, kteří byli zastrašovaní, umlčovaní, ano i zabíjeni.
Král nezruší hostinu (Hospodin nepřestává zvát své milované ke stolu v Božím království) a když pozvaní odmítají přijít, zve na hostinu všechny pocestné, přespolní a bezvýznamné, dobré i zlé, (tedy i pohany), kteří pozvání rádi přijmou.
Ačkoliv nám evangelista nic nepíše o tom, jaká byla reakce „velekněží a starších v lidu“, lze si snadno domyslet, že nad Ježíšovými slovy nejásali. Opět jim nastavil zrcadlo, opět na ně poukázal jako na ty, kteří pro tvrdost svých srdcí budou předejiti těmi, kterými pohrdali. Těmi obyčejnými, nevzdělanými, oněmi „maličkými“ („Velebím tě, Otče, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.“). Právě ti poučení v Písmu, zákoníci a velekněží, byli těmi prvně pozvanými na královskou hostinu. Protože však pohrdli králem – Hospodinem (tím Hospodinem, kterým se zaštiťují, v jehož jménu vynáší své soudy nad druhými) budou předejiti hříšníky a celníky („Celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království.“), ba co víc, dokonce i pohany.
Už jen pár dní, jenom krátký čas zbývá do velikonoc, kdy bude Kristus „jako velikonoční beránek obětován“. A velerada a starší v lidu, farizeové a zákoníci budou těmi, kteří budou naléhat na Piláta a křičet „Ukřižuj!“ To bylo tenkrát, před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě. A dnes? Bůh zve (neustále) všechny lidi na nebeskou hostinu. Chce nás zahrnout hojností svých darů, svých milostí, svou láskou. My však máme ta svá pole, své obchody, své zájmy – své výmluvy. Zavíráme před ním dveře svých srdcí, bráníme se jeho pozváním. Dáváme přednost všemu ostatnímu, sytíme se pozlátky tohoto světa. A přece, pozvánka od nebeského Otce stále platí. „Hostina je přichystána, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!“ (Nemusíme čekat až jednou na nebeskou hostinu; na každém oltáři při mši svaté nám Kristus nabízí hostinu lásky. Gratis. Vždyť ji už zaplatil svou krví.)
Jiří Vojtěch Černý
